O snech a snění: Teď se štípnu a probudím se

„Vím, že spím. Chci se vzbudit. Nejde to.“ (Síť snů, 4. kapitola)

Tohle je jen sen. To se mi jen zdá. Teď se probudím a bude to dobré. Nic se mi nemůže stát.
Tento fenomén nezažívala jen Alenka v říši divů ve zpracování Tima Burtona. Možná to znáte i vy. Psychologie má pro to oficiální název: lucidní snění.
Přisuzuje se REM fázi spánku a jedná se o jev, kdy si spící přímo ve spánku uvědomí, že se mu zdá sen. Lucidní sny se odehrávají za jasného stavu vědomí, proto si je prý lépe zapamatujeme. Také jsme schopni ovlivňovat prostředí takového snu. Jinými slovy – lucidní sen je považován za jiný druh nočního prožitku než „běžný sen“.
Výzkum ukázal, že si na tyto zážitky vzpomínají častěji ženy než muži. A pozor, díky průzkumu, provedenému v knihovnách ve Velké Británii, se prokázalo, že výskyt lucidních snů je v úzké souvislosti s tím, jaký žánr čtenáři preferují. Jaký druh literatury byste tipovali? Tak schválně.


V procentu lucidních snů jasně vedli čtenáři fantasy a science-fiction. Tento fakt vybádal psycholog Schredl. Nuže, uhodli jste?
Moje knižní postava Monika jedná ve snu naprosto vědomě, neboli rozhoduje se, co udělá, proč to udělá, a následně si to i pamatuje a je schopna to reprodukovat. Je to vůbec přípustné, nebo jsem úplně mimo mísu? Jasně, pohybujeme se na poli fikce, ale přesto…
Psychologové takové jednání ve snu jasně připouštějí. Lucidní snění je fascinující zážitek, který si člověk touží zopakovat. Psycholog La Berge se této problematice věnuje a poskytuje návod, jak tento typ snu záměrně navodit.
Autorka knihy „Spánek a snění“ Alena Plháková připojuje poznámku, že sama měla v dětství sny, kdy záměrně vzlétla tak, že se odrazila nohou. Vtipně dodává, že se tenkrát svou dětskou řečí snažila vysvětlit otci, že to byla noha „zadní“.
K tomuto jevu se vyjadřuje i Freud ve svém „Výkladu snů“, kde zmiňuje schopnost snících osob řídit svůj sen a to způsobem, že je-li např. člověk nespokojen s vývojem událostí ve snu, přeruší jej, aniž by se probudil, začne od začátku a nechá jej pokračovat jinak. V tomto přirovnává snící osobu ke spisovateli, který „na požádání udělá ve hře šťastnější konec“ (Freud, 1999, s. 347).
K lucidnímu snění patří i létací zážitky. Takové snové létání může zvláště děti (ale prý i dospělé) osvobodit od obav a úzkostí, jež prožívají v běžném životě.
Existuje však ještě jedna forma zvláštního stavu vědomí, a sice „falešné probuzení“. Při něm si neuvědomujeme, že spíme, a jsme naopak mylně přesvědčení, že jsme se vzbudili, jsme tudíž vzhůru, a podle toho ve snu jednáme.
To takhle normálně vstanete, jdete se umýt, obléknete se a někdy dokonce odejdete do práce. A ehjle, přijde překvapení v podobě skutečného probuzení, kdy zjistíte, že vás vstávání a oblékání teprve čeká. Tento fenomén popsala psycholožka Celia Green.
Ještě je namístě zmínit „snový čas“. Právě díky lucidnímu snění bylo možné provést v 80. letech na Stanfordově univerzitě studii, při níž měly testované osoby odhadnout ve spánku dobu 10 vteřin. Výsledek byl stejný, jako když stejný interval odhadovaly v bdělém stavu.
Jak to tedy děláme, že dokážeme ve spánku prožít velmi dlouhé časové úseky během tak krátké doby? La Berge je toho názoru, že si lidský mozek počíná jako ve filmu, tedy pomocí různých střihů a přesunů buď z místa na místo, nebo z jedné situace do druhé. Stáváme se tedy režiséry, kameramany a střihači v jednom a točíme si ve spánku takový vlastní film. Jinými slovy – potřebujeme-li něco ve snu stihnout rychleji, než by to šlo v reálném životě, mozek zkrátka některé etapy a scény vystřihne, a je hotovo. Škoda, že to tak nejde, i když jsme vzhůru!