Na návštěvě u Nahu a jejích blízkých

Vydejte se se mnou o čtyři tisíce let zpátky! Ale nebojte se, huňaté kožichy můžete nechat doma,
poslední doba ledová už dávno skončila.nahu-chalk-vodoznak

Podíváme se spolu tam, kde vládl bronz, kterému zase vládl lid takzvané únětické kultury. Ne že by sídlila jen v Úněticích u Roztok. Naopak. Byl to pořádný gigant a podle naleziště v Úněticích se pouze jmenuje. Zabírala téměř celé Čechy (zvláště severní), také Moravu, kus Slovenska a sahala až do Německa a do Polska. Na jihu pak končila přibližně Dunajem.
Ovšem dost geografie, slibovala jsem, že vás vezmu na návštěvu.
Takže jak se pozdravíme? Těžko říct. Utržené sluchátko Macha a Šebestové nemám, takže se žádný pan Buml nekoná a my si budeme muset vystačit s představivostí. Tehdejší lid na našem území ještě nepoužíval písmo (i když třeba na Krétě a v Řecku se zhruba ve stejné době už psalo), ale jinak to byli docela šikulové.
Jestli by nás na uvítanou objali, to se už nedozvíme, ale jejich obydlí vypadalo nějak takto.

IMG_20160325_190324

No ano, už žádná jeskyně jako u lovců mamutů, nýbrž skutečné domy. Nepředstavujte si však žádné krabičky od sirek. Například v Březně u Loun byly nalezeny základy domů dlouhých kolem 20 metrů! Únětické příbytky měly obdélníkový půdorys a podle důlků, které zůstaly v řadě uprostřed podlahy, to vypadá, že kůly podpíraly nejspíš hřebenovou střechu, jakou vidíte na obrázku.
Stavělo se tak, že se po obvodu vrazily do země kůly, ty se pak propletly proutím a nakonec se vše promazalo hlínou.
Kdo by nás vítal uvnitř? Vlastně lidé téměř jako my, takže už není třeba představovat si hustě ochlupeného človíčka s vystouplými nadočnicovými oblouky, třímajícího nad hlavou kyj a bijícího se do prsou.
Uměli si zhotovit látky, neboť se dochovala řada pomůcek na tkaní, v Tursku u Prahy dokonce i malý kousek látky, který na nalezišti jen tak nepotkáte.
Lidé téhle kultury už uměli zpracovávat kov, takže nelenili a vrhli se na výrobu šperků, kterých tudíž od doby kamenné výrazně přibylo. Našly se bronzové náramky stočené do spirálky nebo dokonce svinuté ze dvou drátků do kliček, také i bytelnější a mohutnější kruhové náramky ze silnější tyčinky. Na Moravě se do těchto ozdob ryly i ornamenty.
Na obrázku jsou takzvané manžetové náramky z Minic u Kralup nad Vltavou (Fotoarchív Národního muzea v Praze; foto M. Einhornová).

 

Ještě větší kreativitu projevili předkové v případě náhrdelníků. Nosily se jantarové korále, bronzové spirálky a zavěšované perličky, bronzové napodobeniny lasturek, případně pravé lastury mořských měkkýšů, které se sem pochopitelně dostávaly dovozem (platilo se, jak víme, směnou „něco za něco“).
Šaty se zdobily bronzovými terčíky. Ženy se zkrášlovaly náušnicemi v podobě bronzových disků s háčkem, jako je třeba tato se zdobeným terčíkem ze Starého Bydžova u Nového Bydžova, a na skráně si věšely také záušnice v podobě spirálek. Hlavy se zdobily čelenkami, do kterých se vybíjely perličky. Šat se spínal šavlovitě zahnutými jehlicemi s ouškem. Některé měly k sobě připojený dokonce i řetízek (i ten už si uměli vyrobit). Kromě jehlic se používaly i spony.

A teď si trochu přihřeju svou severočeskou polívčičku, a sice: v Úhercích u Loun byl nalezen bronzový hřeben, a to dokonce i s očkem k zavěšení.
A když jsme nakousli hygienu, naťukneme i lékařství. Tedy, jak se to vezme. Z toho, co se dochovalo, to vypadá, že lékařské „zákroky“ v pravém slova smyslu se omezovaly na trepanaci lebek. Zkrátka až vám bude připadat, že s vámi váš doktor jedná nehezky, vzpomeňte si, že byly doby, kdy jediná léčebná metoda spočívala v dělání děr do hlavy. A to někdy i dvakrát na jednom a tomtéž jedinci, jak dokládá nález z Prahy-Smíchova (znamená to tedy, že minimálně jednou se to povedlo, když se léčený dožil druhého zákroku). Au. Ovšem v Polepech u Kolína se někdo rozhodl, že si trepanační vývrtek (neboli kus lebeční kosti) ponechá, přidělá do něj dírku a bude ho nosit jako amulet. Inu, proti gustu…

Vraťme se však ke kovu. Pochopitelně se nepoužíval jen k výrobě šperků. IMG_20160325_160500Kdybyste příslušníka únětické kultury namíchli, mohl by na vás vytáhnout takovouhle pěknou bronzovou dýku. Trojúhelníkový tvar byl zcela typický a tyhle konkrétní se našly v pokladu v Kozích Hřbetech u Horoměřic. (Fotoarchív AÚ ČSAV v Praze.) Trojúhelníkové dýky jsou nejčastější zbraní. Měly dřevěnou rukojeť, připevněnou nýty. Litá kovová rukojeť se vyskytovala vzácněji, lze tedy usuzovat, že byla zřejmě výsadou osob s vyšším postavením. Pochvy byly kožené, a tak se dochovaly v žalostném stavu, pokud vůbec, ovšem unikátem je bronzová pochva z Kozích Hřbetů u Prahy.
KIMG_20160325_163424dybyste je naštvali víc, mohli jste to schytat také sekeromlatem s vějířovitým břitem. Toť on (vlevo). Tímhle vás mohli přetáhnout v Kamýku u Prahy a nějakým podobným třeba u Slaného.
Je však dost dobře možné, že byste konflikt zažehnali domluvou nebo jinou mírovou cestou. Nálezů zbraní je totiž zrovna v únětické kultuře pomálu, tudíž si tento lid představujeme jako málo výbojný.

No dobrá, odložme zbraně – přece nepůjdeme na hosty s dýkou – a povězme si něco o tom, čím by vás asi tak uctili. Nebo alespoň přibližně.
Jak již zaznělo, „únětici“ nebyli nebyli žádní lovci mamutů (většina mamutů vyhynula na konci poslední doby ledové) a lovili víceméně na přilepšenou. Když už, tak většinou kance, jelena a srnce. Kabrňáci na Moravě si troufali i na vlka, medvěda, lišku a bobra (no… to poslední zase taková fuška nebyla, sousedé z Moravy).
Zvířátka se však už od mladší doby kamenné i chovala, stejně jako vzkvétalo zemědělství. V osadách se tudíž pásl hovězí dobytek, ovce, kozy a vepři. Našli byste i koně, a také pes byl již přítelem člověka (krásné to časy, kdy se nemuselo venčit). Chovné zvířectvo se zřejmě těšilo úctě, protože únětičtí lidé měli potřebu zvěčnit je v podobě hrubě hnětených figurek. Konkrétně se této pocty dostalo skotu a praseti ve Vinoři u Prahy a na Slánské hoře.
IMG_20160325_174202Pěstovala se pšenice, proso a ječmen. Je libo pšeničnou placku s IMG_20160325_174128kozím mlékem? Možná by vám ho dali vypít z klasického únětického koflíku s prohnutými stěnami a ouškem z Českého Brodu (vlevo), nebo by vám nabídli vodu z tohoto džbánu z Dolních Počernic u Prahy (vpravo).

A poslední cesta nás zavede příznačně na hřbitov. Přesněji řečeno na pohřebiště. I tam si únětická kultura dávala poměrně záležet. Hroby se vykládaly kameny, někdy dokonce ve formě zídek, v některých případech se tedy dá skutečně hovořit o zděných hrobkách. Hrobové jámy se zasypávaly balvany.
Zajímavá je orientace mrtvých. Až na pár výjimečných pohřbů žehem se jednalo o ritus kostrový a těla ležela ve skrčené poloze na boku, temenem k jihu a obličejem směrem na východ, což by ukazovalo na kult východu slunce. Na Moravě se mrtví obvykle ukládali v ose západovýchodní.
Pravidla pohřebního ritu se většinou striktně dodržovala, hroby bývají uspořádány dost pravidelně, jeden obvykle nezasahuje do druhého, z čehož pramení domněnka, že místa posledního odpočinku byla možná na povrchu označena.IMG_20160325_195001
Vpravo vidíme důstojný pohřeb i s milodary z Dolních Počernic (fotoarchiv Národního muzea; všimněte si dokonalého chrupu!).
K porušování pravidel však přesto docházelo, což na archeology působí dojmem, že k tomu měli tehdejší hrobníci závažné důvody. Jaké? Opět ponecháno představivosti.
Občas se dokonce stalo, že někteří jedinci skončili v odpadní jámě, jako třeba mezi obcemi Chudeřín a Roztyly.
Nutno dodat, že ačkoli je únětická kultura v našich očích poměrně mírumilovná, je dobré vědět ještě něco, a vrátím se opět do Března u Loun. Některým hrobům zde věnovali pravěcí lidé takovou péči, že k jejich vyzdění neváhali přivléct vápencové desky ze vzdálenosti několika kilometrů, avšak našel se zde i jeden hromadný, nebo spíš společný hrob se zpřeházenými kostmi mužů a žen. Na kostech zůstaly stopy řezání a sekání. Patrně se prý jednalo o rituální kanibalismus.
Tak se nebojte a pojďte, jen pojďte na návštěvu!

Zdroje, kde můžete najít více: Jiří Neustupný, Pravěk Československa, Orbis 1960, a také na http://www.muzeumzatec.cz/kultura-uneticka.html