O snech a snění: Kohouta ve snu viděti aneb jakou řečí mluví sny

Co se mi to dneska zase zdálo? Dopis. Požár. Pronásledování. Sbírání velkých šťavnatých plodů. Brodění se ve studené vodě. Nový dům. Starý a ošklivý dům. Co to všechno znamená? Dostanu dopis, nebo mi sen chtěl naznačit něco úplně jiného? Stane se něco zlého, nebo je to jen vnitřní odraz mého strachu? Koupím si nový dům, nebo jen prožívám novou a důležitou životní etapu?
Sny přicházejí bez vyzvání a také bez závěrečného vysvětlení, co jimi chtěl autor říci. A co je nejzajímavější: autory jsme my sami, respektive naše podvědomí.
Velmi častou a poměrně opodstatněnou reakcí na prapodivný sen je sáhnout po snáři. Knihy s názvem „snáře“ mají velkou a dlouhou tradici a netroufám si zpochybňovat jejich roli. Z čehopak asi tvůrci snářů vycházeli? Jak dlouho se lidé vlastně pokoušeli vysvětlit své sny a přiřknout jim nějaký hlubší význam? Odpověď zdí, že odpradávna, potom zase dlouhou dobu ne, nakonec zase ano. Indiáni například považovali sny za vzkazy duchů, Číňané věřili, že ve spánku uniká vědomí z těla a putuje po nadpozemských říších, indičtí jogíni zase považují svět snů za skutečnější než svět bdění, neboť sny jsou zbaveny přetvářky. Antické národy povýšily výklad snů na vysoké umění a křesťané se k němu stavěli rozporuplně, v Bibli můžeme najít zmínky o snech jako o poselství od Boha, ale také jako o řeči vlastního nitra – nicméně ortodoxní křesťanství se od výkladu snu odvrátilo jakožto od spojení s ďáblem.
Osvícenci pak vykládání snu odsoudili a vyhostili do říše pověr.
Pokud netrpíte pocitem, že snáře jsou právě takovým projevem tmářství a pověrčivosti, můžete po některém z nich sáhnout. Přiznám se, že ke snářům obecně chovám z nějakého důvodu nedůvěru už od dětství. Když mi babička tvrdila, že sen o dopravním prostředku znamená, že dostanu dopis, mou první instinktivní reakcí bylo nekompromisní „Ne“. Když se babička ptala proč, neměla jsem odpověď, byla to podvědomá reakce.
Přesto však, abych neodsuzovala, co neznám, sama jeden snář vlastním, a sice Zlatý snář od paní Dagmar Kludské. V první části najdete nejprve symboliku snů: například když nás někdo ve snu pronásleduje, znamená to podle snáře, že odsouváme řešení nějakého problému, který nás následně ve snu „honí“ (také máte sny, ve kterých vám země doslova vázne pod nohama, ač vaše svaly zabírají sebevíc? A problém, ztvárněný nějakou osobou, vám mezitím šlape na paty…). Další část snáře obsahuje jednoduchý, abecedně řazený seznam symbolů, v němž se snadno zorientujete. Dozvíte se například, že sen o „holubníku“ znamená, že je nejvyšší čas na úklid domova (že by podvědomí reagovalo na známé rčení „tady je to jak v holubníku“?), nebo že sen o maturitě značí, že se setkáte s milým spolužákem. Možná by nebylo od věci, kdybych si své sny o maturitách, státnicích a diplomkách začala zaznamenávat, protože ve snech skládám zkoušky tak často, že potkat milou spolužačku nebo spolužáka by po těch nočních nervech bylo vítaným odškodněním.
Tolik ke snářům, a nyní trochu toho vědeckého přístupu. Kdo po osvícenském zavržení oprášil význam rozboru snů, byl Sigmund Freud, který poznal, že sny jsou zrcadlením lidského nitra a dá se podle nich posuzovat duševní stav člověka. Díky jeho vědeckým teoriím se mohlo psychologické bádání vydat novými směry a zabývat se výkladem snů.
Sen k nám hovoří řečí symbolů – podobně jako básník – a zbavuje nás zábran, takže v něm zažíváme to, co je v bdělém stavu zakázané či nemožné.
Ve snu si dokážeme transformovat podněty z vnějšího světa (spadlou přikrývku jako ponoření do studené vody, rachot kočky na balkoně jako výstřely), ale sen se mění také v důsledku vnitřních pochodů v organismu. Při horečce, v důsledku změn teploty krve, krevního tlaku a celkového narušení rovnováhy v těle se nám mohou zdát sny vskutku obludné.
Lékaři po léta shromažďovali seznam snových symbolů. Ne úplně každý sen stojí za to, abychom se jím zabývali, avšak takové sny, které nevyvolal ani vnější, ani vnitřní podnět, mají původ v oblasti duševní.
Psycholog Ernst Aeppli tvrdí, že v nás přebývá jakýsi „vnitřní archivář“, který má pro nás v našem osobním skladišti (což je ve skutečnosti obsah osobního nevědomí) zásobu zážitků, lidí a věcí, k nimž máme nějaký vztah, a také všeho, co jsme různě zaschlechli a zhlédli – včetně zpráv ze světového dění, přečtených knih a novin, a pozor: dokonce praobrazů z celých lidských dějin.
Do našeho snění tak vstupuje také to, co C. G. Jung nazval „prapůvodní obrazy“. Znázorňují vše, co lidstvo zakoušelo od svých prvopčátků. Tyto archetypy jsou tedy odvozeny od toho, co lidé prožívali po celé dějiny: boj s přírodními živly, střídání ročních dob, strach z divokých zvířat, dospívání, rodiče a jejich smrt, pohlavní přirozenost, mateřství, pocity štěstí i ohrožení. Říká se tomu „kolektivní nevědomí“, které v sobě máme jaksi zakódováno. Těchto praobrazů neboli archetypů je omezené množství a předávají se z generace na generaci. Neobjevují se v každodenních snech (např. když řešíme, jestli máme jet na dovolenou teď, nebo až za měsíc). Archetypům jsou naše běžné, každodenní starosti ukradené. Vyplouvají tehdy, kdy se motivem snu stanou hluboké osobní zážitky a životní změny. Jakmile se ve dne, v bdělém stavu, ocitáme v nebezpečí či se naopak nesmírně radujeme, jakmile řešíme konflikty, případně naše osobnost prochází vývojem, přicházejí archetypy, např.: dítě, bojovník, matka, cestovatel, bída, úzkost, dary, domy, oheň, řeka, jezero, bouře atd. Ve snu se pak můžeme s korábem zmítat v bouři nebo naopak procházet mezi krásnými chrámy a nacházet poklady.
Kromě archetypických symbolů vstupují do snů i podobenství modernější – nositeli symbolického významu mohou být klidně i dopravní prostředky, jako třeba vlak nebo autobus.
Nyní k trochu intimnějšímu tématu: kdo se chce zabývat výkladem snu, neměl by být prudérní, leč je důležité pamatovat na jednu věc: sexuální obrazy můžou znamenat zrovna tak něco zcela nesexuálního, tedy: pod podmínkou, že jsme na chvíli ochotni upustit od tolik populárního freudovského pojetí, které hledá sexuální příčinu i tam, kde snad ani žádná není.


Sny této kategorie mluví občas i řečí dost drsnou, ale to ještě neznamená, že jsou automaticky obrazem našich tužeb. Poslouží nám historický příklad Julia Caesara. Podle vojevůdcova vyprávění se mu před útokem na město Řím zdálo o incestu s vlastní matkou. Trochu děsivá představa. Dá se však usuzovat, že Řím byl jeho mateřským městem, které ho v podstatě „porodilo“. Když svou silou vtrhl do svého mateřského města, dopouštěl se čehosi, co bylo proti přírodě. To dává smysl, ne?
Jako přirozené lze vnímat i to, že se nám obsah některých snů příčí. Zkrátka neprojdou naší autocenzurou, jenže… prostě se nám zdály, takže s tím? No co, no… I svatý Augustin se cítil otřesen tím, co občas prováděl ve snu. „Mezi mnou a mnou, jaký to byl rozdíl!“ pravil a děkoval Bohu, že nenese odpovědnost za obsah svých snů.
Občas se stane, že se v našem snu objeví osoby, které jsou možná nedosažitelné, možná bychom s nimi v bdělém stavu naopak nechtěli mít nic společného nebo by nás to ani nenapadlo, protože jsme šťastně zadaní. Po probuzení nás logicky čeká nemilé překvapení. Není nutné klást si pokaždé otázku, jestli po nich ve skrytu duše doopravdy netoužíme. Tyto osoby mohou podle Ernsta Aeppliho zastupovat něco, čemu se v našich představách jen podobají. Jako zástupný symbol zde tedy může posloužit i celý člověk, nejen věc.
Co se dá ještě říci k symbolům samotným? Hlas snu k nám dolehne v noci, kdy konečně utichne hluk všedního dne. Sny nám našeptávají, co jsme přes denní randál přeslechli nebo čemu jsme nevěnovali pozornost, protože jsme byli příliš zaměstnaní.
Věda ví i o existenci tzv. prorockých snů, v nichž spáč prožije děje, které se později skutečně odehrají. Zrovna tak si však ve snu můžeme pouze plnit přání, která přicházejí v šifrovaném jazyce. Skutečnost je nahrazována symboly a maskuje se tím rafinovaněji, čím více se snažíme tato přání potlačit a skrýt. Sen – chcete-li náš vnitřní archivář, o kterém již byla řeč – může převléknout naše vlastní přání tak, že máme problém sami rozpoznat na první pohled, co se pod maskou skrývá.Původcem snů však nemusí být pokaždé naše více či méně tajné přání. Do hry vstupují také hluboko v nás dřímající traumata z dětství nebo dokonce traumata z vlastního porodu, která nám mohou působit úzkostné či přímo děsivé sny. Příkladem budiž opakující se sen osmadvacetiletého automechanika Bruna K., o němž píše Hanns Kurth ve svém Lexikonu snových symbolů. Brunovi se vracel sen, kdy se na něj valí obrovské postele, on má přitom pocit, že se udusí, až se zpocený vzbudí. Bruno se domníval, že jeho sen způsobilo povolání, při kterém většinu času pracoval vleže pod autem. Přímou souvislost s jeho prací se však nepovedlo najít a ani v dětství neutrpěl žádná traumata. Až z rozhovoru s jeho matkou vyplynulo, že Brunův porod byl těžký a jeho hlava byla při něm vystavena silnému tlaku. Práce ve stísněném prostoru pod autem v jeho podvědomí zřejmě probudila dřímající trauma z příchodu na svět.
Zpět k rozboru vlastních snů. Je vůbec možné, aby člověk úspěšně rozpitval vlastní sny? Co když se nám nechce hned za terapeutem, ale snažíme se rozklíčovat význam náročných snů sami?
Ernst Aeppli tvrdí, že to jde tolik ztuha proto, že sami sebe známe velice málo, přestože jsme přesvědčeni o opaku. Chceme-li sami sobě lépe porozumět, můžeme si nechat udělat grafologický rozbor písma, zjistit, zda jsme introverti či extroverti, nechat mluvit svou intuici a obeznámit se s obsahy všeobecných lidských symbolů.
Některé sny, např. varovné, hovoří jasněji. Jiné nám mohou připadat méně průhledné. Chceme-li vnímat správně „text snu“, je třeba se věnovat všem detailům. Tedy nejen „pán“, ale „starý pán“, nejen „dům“, ale „starý, zchátralý dům“, třeba i byt plný pavučin a prachu. Detaily jsou základ.
Žádné vylepšování ani zmírňování není žádoucí. Pochopitelně se počítá s tím, že nám ve snu vzniknou paměťové mezery. Je nutné taky vzít na vědomí, že ve snu může mít velice zásadní význam i to, co naše vědomí vyhodnotí jako čistě nahodilé (na toto jsem „expert“ například já sama; mám výjimečný dar soustředit se na prvky, které jsou ve snu pouze zástupné, zatímco skutečné symboly pokládám za nepodstatný doprovod, jak mi bylo naštěstí objasněno někým, kdo tomu rozumí.)
No a co ten kohout z nadpisu článku? Podle Lexikonu snových symbolů Hannse Kurtha je kohout symbolem pro muže a mužské úmysly, vidět ho znamená požár, slyšet ho kokrhat znamená nepříjemné zprávy, vidět kohouta klást vajíčka (tak to v knize stojí) znamená nečekaný příliv peněz, vidět ho mezi slepicemi znamená lásku, která se vyvine z přátelství, a vidět ho zápasit značí půtky a rozmíšky. Ve snáři Dagmar Kludské znamená vize kohouta rovněž požár, slyšet kokrhání znamená, že se o vás šíří nepříjemné zvěsti, vidět ho mezi slepicemi naznačuje, že budete zanášet, a když ho vidíte zápasit, je to předzvěst bídy a války. Tak pozor na kohouta!

Zdroje obrázků: pixabay.com, svobodné obrázky

Kde toho o snech a jejich symbolice můžete najít víc: Ernst Aeppli, Psychologie snu, Sagittarius, Praha 1996. Hanns Kurth, Lexikon snových symbolů, Knižní klub 1993. Dagmar Kludská, Zlatý snář & symbolika snů, Brána 2008.