Mystérium jménem hypnóza

zdroj obrázku: pixabay.com, svobodný obrázek

„Ještě pár otázek, pár příkazů… A potom už nic. Černá díra.“ (Síť snů, 18. kapitola)

Takhle probíhala hypnóza u Moniky, ale s největší pravděpodobností by za normálních okolností při hypnotickém transu chyběla jedna věc: ona „černá díra“. Pokud vás tedy nenavštěvuje pravěký duch, jako tomu bylo u Moniky, a nepropadnete-li se během hypnózy někam, kam byste neměli, tvářilo by se to celé vlastně docela nevinně – budete poslouchat jednoduché pokyny odborníka a nic z toho následně nejspíš nezapomenete. 

Když se řekne hypnóza, spoustě z nás (i mně) automaticky vyskočí v hlavě točící se spirála či kyvadélko, démonický hypnotizér a následný hypnotizovaný, vracející se do minulých životů nebo v horším případě odkládající svršky a skákající z okna (to když koukáme na detektivky). Skutečná praxe je trochu někde jinde.

zdroj obrázku: pixabay.com, svobodný obrázek

Jakpak to funguje a co se s člověkem děje, když se nechá uvést do stavu hypnotického transu? V první řadě je nutné si osvětlit, že se takový člověk ocitne ve změněném stavu vědomí, kterému se říká kolektivní nevědomí (není to překlep). Hypnotizovaný neupadá do spánku, a přestože se říká, že se hypnotizovaný „probudil“ z transu, ve skutečnosti nespí. V hypnóze člověk neztrácí paměť, naopak si vše uvědomuje a je to později schopen převyprávět. (Tedy na rozdíl od Moniky, která svým chováním v hypnóze všechny vyděsila – to jen abychom se nenechali zmást.) V kolektivním nevědomí odhazujeme ego, více či méně přestáváme řešit vnější svět, co si o nás někdo pomyslí, jestli se nebudeme chovat nebo vypadat hloupě, a ocitáme se ve stavu, který by šel nejlépe přirovnat k malému dítěti, které ještě bez výhrad důvěřuje všemu, co mu řekne dospělý. Hypnotizér je v tomto případě takovým dospělým a hypnotizovaný je v roli dítěte.

V tomto bodě je opět nutné říci, že psycholog či psychiatr dodržující pravidla profesionální etiky vás určitě nebude nutit, abyste šli spáchat zločin nebo vyběhli ve spodním prádle na náměstí, a ani jinak by neměl zneužít vaší důvěry – přitom právě absolutní důvěra v terapeuta je při takovém sezení zcela zásadní. Na terapeuty provozující hypnózu se však neobracejí lidé, kteří touží nechat se zmanipulovat k něčemu, co dělat nechtějí – naopak. Přicházejí si pro pomoc např. při chronické bolesti, když klasická léčba nezabrala, nebo aby jim hypnotizér pomohl s pevnou vůlí, když se nemohou zbavit nadváhy. Terapeut je dokáže přesvědčit nejen o tom, že např. nejsou v místnosti, nýbrž na louce a poslouchají bzučení hmyzu, ale také třeba o tom, že nechtějí jíst nezdravé potraviny nebo že se nebojí stísněných prostor, i když do té doby trpěli klaustrofobií.

zdroj obrázku: pixabay.com – svobodný obrázek

Dostáváme se tak k věci, bez níž by hypnóza nebyla: k sugesci. V hypnóze se můžeme nechat přesvědčit, že něco dokážeme, ačkoli věříme (či jsme byli někým utvrzováni), že toho nejsme schopni. Můžeme překonat úzkost. Zbavit se psychického problému. Dojít k lepšímu soustředění při učení nebo při sportu. Ten „zázrak“, který dělá hypnózu hypnózou, spočívá v tom, že hypnotizérova slova přejímáme naprosto nekriticky. Je tudíž schopen snížit nám horečku, krevní tlak či příznivě ovlivnit hladinu cukru v krvi.

PhDr. Petr Novotný uvádí jako historický příklad Rasputina, který na ruském dvoře léčil carevičovu hemofilii. V 19. století někteří považovali hypnotický stav za formu hysterie. Na vědecké bázi se hypnóza využívá něco přes sto let, ale pozor: skutečně vědecké vysvětlení principu hypnózy stále chybí, tudíž jsme při jejím objevování odkázáni na popis toho, „co se při ní děje“. Vědci jsou schopni monitorovat centra mozku, která se v transu aktivují, ale celý princip – jak je možné, že pouhá sugesce najednou zařídí, že nebolí to, co doteď bolelo? – zůstává neobjasněn.

Podle některých psychologů mají větší šanci dostat se do hypnotického transu osoby senzibilní, dále pak takové, které označujeme za obdařené mimosmyslovým vnímáním a také osoby umělecky nadané. Když se vrátím k postavě ze své knihy, tak ta byla těmito schopnostmi pro účely hypnózy obdařena snad až moc, avšak někteří odborníci jsou přesvědčení, že hypnabilitou (schopností nechat se zhypnotizovat) neoplývá asi 10 % populace. Jiní odborníci se zase přiklánějí k názoru, že závisí na flexibilitě hypnotizéra, neboli jak moc je schopen a ochoten se na klienta naladit a kolikrát je schopen navození transu zopakovat. V takovém případě je podle nich hypnabilní každý. Více však tomuto stavu odolávají např. pacienti s mentální anorexií, kteří jsou v tak silném vzdoru vůči okolí a svému vlastnímu tělu, že stejně tuhou rezistenci vykazují i vůči hypnotizérovi. Změnit tak stav jejich vědomí může být poměrně těžký úkol.

Jak to tedy probíhá v praxi? Hypnotizér navozuje u klienta stav formou sugestivních příkazů („dívejte se mi do očí“, „vaše víčka jsou stále těžší“), a následně ho uvádí do přesvědčení buďto formou přímé sugesce („vaše kyčel nebolí“), nebo jakýchsi příběhů plných metafor, jak činil např. americký psycholog Milton Erickson (1901-1980), který u pacientů dokázal vytvořit doslova nový náhled na život.

Kanadský psycholog Gaston Brosseau dokonce tvrdí, že do hypnózy se člověk může uvést i sám – stačí nechat zcela volně plynout mysl, zapomenout na okolí – a dostaneme se do transu.

Doufám, že vaše víčka po přečtení tohoto článku nejsou příliš těžká a že se vám nezavírají oči… Jestli ano, tak prosím – už se můžete vzbudit. 😉
——————————————————————————————————————–
Zdroj: Dr. Petr Novotný: Tajemství hypnózy, Dialog 2004. Milton H. Erickson, Ernest L. Rossi – Hypnotické světy. Klinická hypnóza a nepřímé sugesce, Brno 2009.

Poutavě vám o hypnóze z pohledu odborníka bude vyprávět i PhDr. Barbarič zde a autentické (a jednu zpětně zinscenovanou) záznamy hypnózy můžete vidět například zde .