Mystéria: za který je vzít konec?

Mé příběhy se prý nedají snadno vměstnat do jedné žánrové škatulky tak, aby nikde nic nepřebývalo.
Jedno je jisté. V otázkách mystiky a magie si nepotrpím na nekompromisní prohlášení začínající jednoznačným „Věřím/Nevěřím“. Nebyla bych schopná přesně popsat, čemu věřím a čemu ne, ani bych neuměla beze zbytku odůvodnit proč. Zato však s oblibou tvrdím, že existenci některých věcí nevylučuji.
Odjakživa mě lákaly různé záhady a také historie naší země – zvláště etapy, které zůstávají ponořeny do tajemného oparu a kde dostává prostor fantazie. Jaké by asi bylo nahlédnout pod pokličku dějin jinak než skrze filmové plátno?
Zkusili jste si někdy představit, co se asi před tisíci let odehrávalo na obyčejném poli, které dnes míjíme takřka bez povšimnutí? Zvedli jste někdy hlavu k věžičkám starých domů nebo zvonicím kostelů a zasnili se o tom, co by asi vyprávěly, kdyby uměly promluvit?
Pak jste tu správně a vítám vás s otevřenou náručí.
Kdyby tak měl člověk magické kukátko, kterým by mohl nahlédnout třeba o sedm set let zpátky a podívat se na své město.
Takové kukátko nemám, ale těch snů jsem se přesto nevzdala, a tak o nich alespoň píšu.