Na slovíčko s archeologem

Indiana Jones? Ne tak docela!
Kolikrát za život jste seděli na kafi s archeologem? Já jednou. Neměl klobouk, neodháněl dotěrné ženské (tudíž ani mě) a nebyl to vlastně ani archeolog. Byla to archeoložka a jmenovala se Lenka.

Sedíme si na dvorečku lounského muzea, nad hlavou se nám kromě slunečníku tyčí také kostelní věže a popíjíme výbornou kávičku.
Jméno Lenky Čtvrtníčkové mě zaujalo v souvislosti s unikátní výstavou „Bronzový poklad“ (potrvá do 1. října), která momentálně probíhá v Oblastním muzeu v Lounech.
Na první pohled můžete mít problém představit si paní Lenku s jejím křehkým dívčím vzezřením, kterak se ohání archeologickým náčiním, nechci říci přímo krumpáčem. Ten dojem však setřesete hned, jak se sympatická archeoložka rozpovídá o své práci.

Pohled na kostel sv. Mikuláše z dvorku lounského muzea (vlastní foto)

Záchrana dědictví
Jak vlastně funguje takový výzkum (kterému my laici říkáme „vykopávky“, ale archeologové se tomuto termínu vyhýbají)? Je to snad tak, že výzkumník prostě přijde na pole a začne kutat? Použije detektor kovu (pak ale musíte doufat, že pravěký člověk přibalil do jámy kromě hrnečků a jantarových korálků taky nějaké ty jehlice nebo zbraně)? Nebo se zkrátka koukne a řekne si: támhle někde něco tuším?

 

Archeologický výzkum se dělí na systematický a záchranný. „Systematický“ znamená, že se cíleně vybere určitá lokalita, na které se provede výzkum pro vědecké účely. Takovým „šéfem“ pro všechny ostatní archeologické organizace je Archeologický ústav Akademie věd v Praze a v Brně, který tento typ výzkumu provádí spolu s univerzitami a ostatními ústavy archeologie.
Záchranný výzkum přichází na řadu, když se někdo chystá rozrušit terén bagrem nebo rypadlem a třeba na něm něco postavit nebo kopat kanalizaci. A to i v případě, že úsek byl již v minulosti prokopán. Mohlo by se totiž stát, že se o metr minete a narazíte na archeologickou situaci. Zkrátka je třeba se napřed podívat, zdali pod zemí neleží hrnečky, misky, sekyrky, hřivny, náramky a záušnice (a sem tam nějaká ta kostra). Kdo chce zasáhnout do terénu, má dle zákona oznamovací povinnost, musí vyplnit formulář a kontaktovat archeology. Průzkumu se ujmou pracovníci institucí, které mají oprávnění provádět archeologické výzkumy. Právě takovým pracovníkem je třeba paní Lenka.

Archeologové ve švédském klášteře Tommarp, zdroj: Wikimedia commons

Ach, ti zatrolení archeologové!
Ve chvíli, kdy při našem rozhovoru dojdeme k povinnosti stavebníků ohlásit zásah do terénu, si v duchu vzpomenu na postaršího pána, kráčejícího v nejmenovaném středočeském městě podél rozkopané ulice obsazené několika pilně pracujícími, hrabajícími a zkoumajícími osůbkami. „No jo, zase archeologové. Akorát zdržujou a otravujou.“ Paní Lenka mimoděk mé myšlenky potvrdí, když si posteskne, že to sice není úplně pravidlem, leč dost často se stává, že lidé v naší rodné zemičce pohlížejí na archeologický průzkum lidově řečeno jako na „zbytečnou zdržovačku“. Někdy to tak může vypadat, protože přes všechnu snahu a pravděpodobnost se přece jen nakonec nic nenajde. Když paní Lenka zmiňuje možnost, že někteří filutové preventivně rozjezdí případné nálezy těžkou stavební technikou, aby se radši nenašlo vůbec nic, trochu to zabolí u srdce.

ilustrační obrázek – Mérida, amfiteátr, svobodný obrázek (pixabay)

A jak je to třeba ve Španělsku?
Od lidské bezohlednosti raději dál… A ještě dál! Na Pyrenejský poloostrov. Paní Lenka vzpomíná na zážitky ze španělské vesničky s římskými kamennými památkami, kde se večer nad archeologickým nalezištěm scházeli místní lidé, aby se podívali, jak vykopávky pokročily. Dívat se chodili i turisté a výzkumná sezóna se zakončila slavnostní večeří se starostou. Dokonalá ukázka úcty ke kulturnímu dědictví a k těm, kdo se o něj starají. No a jestli vás taky už napadlo to, co mě, neboli: co když už za pár let nebude co kopat? I na to měli prý španělští archeologové připravené řešení: kariéra nekariéra, za pár let naleziště uzavřou, aby staré věci mohly dál pokojně spát (a aby badatelé měli šanci využít modernější metody, které se neustále rozvíjejí a které z lokality vytěží víc, než jsme dnes schopni zjistit my). Tenhle nesobecký přístup mi byl moc sympatický.

Ovšem abychom se jen nepomlouvali, tak paní Lenka mi prozradila ještě něco: i ti, kdo se v našich zemích na přicházející archeology tváří kysele, mění názor v okamžiku, kdy se na jejich pozemku objeví nález starý mnoho a mnoho let, a tehdy je nechuť vystřídána nadšením. Inu, neobýváme tuto zemi jako první…

Hledej jehlu v kupce sena…
No a jaká je tedy šance, že se něco najde? V první řadě platí, že není půda jako půda. Území naší republiky je rozdělené na jakési sektory podle toho, jak moc je prozkoumané nebo chcete-li „prokopané“. Na některých místech jsou už vrstvy zeminy zpřeházené tolikrát, že v podstatě není co hledat, jinde jsou šance na nález větší. Ale pozor, že máte pod rukama kusy pravěkého hrnce, ještě automaticky neznamená, že jste ho už našli. Úlomky starodávné keramiky se totiž rády maskují za kusy hlíny, které vypadají téměř nachlup stejně. A tak je to taky kromě znalostí, trpělivosti a pozorného oka také trochu záležitost štěstíčka. A taky otázka „situace“…

Zdroj obrázku: pixabay, svobodný obrázek

Neopakovatelná archeologická situace a jak ji (ne)zničit
Když se to takhle řekne, podbízí se obraz archeologa, který s dojetím odkládá kladívka a štětečky, zvedá v natažené ruce nejskvělejší nález svého života a jeho silueta se přitom rýsuje proti zapadajícímu slunci. Tak jsme si procvičili představivost, a můžeme se vrátit do reality. Hovoříte-li s člověkem z oboru, může se vám po chvíli stát, že slyšíte slova, která sice znáte, leč jejich přesný význam v daném kontextu si musíte nechat dovysvětlit.

Z našeho povídání jsem si neodnesla jen roztomilé slovo „depůtek“ (což je zdrobnělina od slova „depot“, které znamená hromadný, záměrně a jednorázově uložený nález, který někdo kdysi uložil buď z důvodů rituálních, nebo ho prostě potřeboval na chvíli dobře schovat), ale také jsem si musela nechat objasnit, co přesně je „archeologická situace“. Ono je to totiž v té zemi všechno tak nějak „situováno“, uloženo, rozmístěno, a tak to tam leželo po mnoho let.

Zdroj obrázku: pixabay, svobodný obrázek

Taky jste si mysleli, že z celého nálezu je nejcennější okamžik, kdy všechny ty poklady vyzvedáváte z hlíny? Omyl. Pro vědecký výzkum má větší hodnotu právě způsob, jakým se předměty dochovaly v zemi. A co pak, když je nalezeno? Náramek jako náramek? Hrnec jako hrnec? Nikoli. Pro archeologa platí, že „odhoď“ a „zakopej“ není totéž. Z jakéhokoli důvodu odhozený náramek či jeho úlomek je sice také žádoucí, ale jakmile už byl takový náramek součástí například pohřební výbavy či z jiného důvodu zakopaného depotu, má pro vědu velký význam hned několik věcí: jak je to hluboko, jaké rozměry měla původní jáma, jak byl např. hrob orientovaný z hlediska světových stran, zda byl třeba z vnitřku vyložen kameny, jak přesně uvnitř všechno leželo a kolik přesně toho bylo.

Zdroj obrázku: pixabay. svobodný obrázek

Zkrátka: když si zakopeme na zahradě hrnec zlata a po deseti letech ho zase vykopeme, bude nám jedno, jestli to byla Tescoma nebo smalt po babičce, a taky je nám fuk, jak hlubokou jsme původně vyhloubili jámu (hlavně že to nikdo nenašel!), protože zkrátka víme, že je náš. Jenže pravěký člověk tam nenechal jmenovku a datum narození, a to nejen proto, že ještě ani psát neuměl. Kdokoli rozruší původní podobu nálezu, nesmírně archeologům práci ztíží.
Nejde tedy pouze o jednotlivé věci. Větší část informace se totiž čerpá z nálezových souvislostí (vypovídací hodnotu mají vztahy vrstev a zahloubených objektů). Když to zlidštím: je opravdu strašně důležité, „jak“ to tam všechno leží. Tuto unikátní informaci umí přečíst a vyhodnotit pouze archeolog. Jakmile se situace naruší, byť jen maličko, informace se nenávratně fyzicky ztrácí. Proto musí archeolog všechny pozůstatky v terénu pečlivě odkrývat a podrobně dokumentovat (kreslit na milimetrový papír, popisovat, fotografovat z různých úhlů nebo i natáčet na video, geodeticky zaměřovat), aby se mohl pokusit určit, co se v kterém úseku minulosti na nalezišti dělo. Na základě dokumentace se vyhotoví nálezová zpráva. Jelikož původní archeologická situace již v této chvíli zanikla, stává se tato zpráva pramenem a jediným svědectvím o určitém kusu minulosti. Archeolog může vyčíst zprávy o minulosti také z toho, jaký vztah mělo naleziště ke krajině nebo k jiným nalezištím.

Takže: kdybyste náhodou někdy něco našli, vzpomeňte si, že je lepší to nerozkopat, a zavolejte raději někoho, kdo by si to rád přeměřil a vyfotil dřív, než bude zničena archeologická situace, kterou po vyzvednutí čehokoli ze země nelze nikdy opakovat. Uděláte archeologům radost. A tím se dostáváme k další kapitolce, jíž jsou amatérští hledači.

Zdroj obrázku: pixabay, svobodný obrázek

 

Hledat, ale nezvedat!
Hroby se „vybíraly“ už v pravěku. Rituální zvyklosti mnoha pravěkých kultur sice dost jasně napovídají, že obava z nebožtíků existovala, avšak vidina šperků či jiných vzácných artefaktů byla často silnější. Stačilo zajít si na pohřebiště a vědět, kam hrábnout.
O vykradačích egyptských hrobek toho bylo řečeno mnoho, včetně následného stižení zlodějů různými kletbami, ale jak to tedy je, když dneska něco z hrobu vyzvedneme my?

Možná nás nestihne kletba, ale začne se po nás sápat zákon. Hledat se smí, ale tím to končí. Problém začíná již v okamžiku, kdy do daného nálezu sáhnete a vyjmete jej ze země. Dalším problémem je, když si nález necháte, neboť podle zákona patří veškeré archeologické dědictví státu. Když se vám přece jen podaří při rytí zahrádky nějakou tu stařičkou podkovu nebo nárameček nabrat na rýč, zkuste je nestřelit na černém trhu a místo toho ji raději odevzdejte třeba do muzea. Posloužíte tím hodně lidem a také sobě, protože váš nález bude řádně opečován, časově zařazen a vystaven pro potěchu mnoha očí.

Oblastní muzeum v Lounech – interaktivní výstava Neuvěřitelný svět prvních zemědělců (vlastní foto 2016)

V muzeu je ticho – ale ne pořád
Archeologické nálezy pochopitelně nemluví. Jak jsem se však osobně nedávno přesvědčila na vernisáži pořádané při zahájení výstavy „Bronzový poklad“ v lounském muzeu, hrobové ticho ani nuda kolem nich vládnout nemusí. Pokud zrovna nevalíte oči na to množství spirálových náramků, náramkových hřiven, sekerek a hřiven s očky nebo neobdivujete skvostné miniaturky starobronzového (únětického) lidu a jeho řemesel, můžete třeba při vernisáži slyšet i hudbu a zpěv nebo milá slova. Případně si vlézt do pravěkého domečku, posadit se na kožešinu, vyzkoušet si pravěký oděv a trochu si zašermovat! (Já jsem si na nedávné výstavě věnované neolitu zkusila tkalcovský stav. Sice mi to nešlo, ale dlužno říci, že to rozhodně nebyla vina tkalcovského stavu ani trpělivé průvodkyně. Při drcení obilí jsem si už vedla krapet lépe. A taky jsem se nechala vyfotit v pravěkém oděvu, jak se můžete pobavit na fotografii vlevo.)

Bronzový poklad, foto z knihy „Líšťany, hromadný nález ze starší doby bronzové“ autorů P. Nováka a J. Blažka

A jak pěstovat v lidech zájem o staré artefakty a úctu k nim? Podle paní Lenky hezky od kolíbky. Neboli od dětství. Za všemi těmi věcmi je nějaký příběh a lidská ruka, která je kdysi dávno vyrobila, používala a uložila do země. Tak vezměte děti do muzea… a jestli ještě žádné nemáte, nebo už vás naopak přerostly, přijďte aspoň vy 😉 Moc se za to přimlouvám.

Za milé povídání děkuji Mgr. Lence Čtvrtníčkové a za skvělé kafíčko mezi spoustou květin a bylinek děkuji Oblastnímu muzeu v Lounech.