Rozzuřená želva na jednadvacátým kilometru

Nebojte, to není dopravní hlášení. To jsem si jenom koncem září pošesté zaběhla v Ústí nad Labem půlmaraton a řekla jsem si, že šestka je možná fajn – tedy kromě toho, že ji považuji za své šťastné číslo – a že bych tímto svou, ehm, kariéru půlmaratonce mohla pověsti na hřebík.

Tu kariéru si představujte přibližně takto: nejdřív se hecuju, jestli jo, nebo jestli ne, nakonec zakoupím na internetu startovné, pár týdnů trénuji, v den konání si vyzvednu startovní číslo – konkrétně já to udělám v Ústí nad Labem, pro které mám odmalička slabost. Vybavena číslem a čipem se odeberu do zázemí pro běžce, to je takový báječný prostor se spoustou stánků, kde si můžete odložit batoh, převléknout se do běžecké parády, nechat si namasírovat svaly, abyste běželi jako gepardi, nebo třeba natejpovat. Já se akorát převléknu, odložím batoh, třikrát se vrátím, protože jsem si v něm něco zapomněla, a pak už se pomalu vydám na start, kde se zařadím do pruhu pro vzteklé šneky a zuřivé želvy. Někde úplně vpředu, tak daleko, že tam skoro ani nedohlédnu, se před startovní bránou nervózně tetelí skuteční závodníci, co těch jednadvacet kilometrů zdolají za hodinu. Kousek za nimi už čekají takzvaní „hobíci“, hobby běžci, no a na konci konvoje se tetelím já, rozzuřená želva.

Pak se odstartuje, nad hlavami se nám rozezní Smetanova Vltava, a běžíme.

Já si spokojeně klušu želvím tempem, rozhlížím se po ulicích, vzpomínám, jak jsme támhle tudy chodily jako studentky nakupovat a jak támhle mívala teta zahradu, mávám dobrovolníkům, kteří nám na trase pískají na píšťalky a přátelsky nás plácají do dlaní a rozdávají nám vodu, iontový nápoj, cukr, sůl a ovoce, taky zdravím zaměstnance jedné restaurace u Labe, kteří nám pravidelně řinčí hrnci a poklicemi do kroku – bravo! – a na které se pokaždé upřímně těším. U chemičky nám mávají paní v pláštích a sanitka, zaparkovaná u trati, připravená zasáhnout, kdyby jí byla potřeba, nám do rytmu houká houkačkou. Pár postarších manželů nám řehtá řehtačkami a jeden chlapeček nám dokonce podává v kelímku pivo, které mu z recese nastrčila do ruky maminka. Dvě stě metrů před cílem někdo z pořadatelského týmu volá: „Už jenom kousek!“ A já volám nazpět: „Kousek, ale bolavej!“

Za dvě hodiny, dvacet minut a nějaký drobný si doběhnu pro svou účastnickou medaili, vyzvednu si darovanou vodu od pořadatele závodu, slupnu banán, které tu pro nás mají připravené v krabicích, nechám se s úsměvem od ucha k uchu vyfotit s rodinou, načež se v posledním tažení odbelhám zpátky do běžeckého zázemí, navrátím si vzhled běžného civilisty a doklopýtám do auta, kde, rudá jak rajče, do sebe házím řízky od maminky.

Ono to takhle nebylo odjakživa. Na základce jsem patřila k těm, kdo po patnáctistovce padali na trávník a ještě dvacet minut tam přesvědčovali tělocvikářku, že se už jaktěživi z té trávy nezvednou. Po obdržení informace, že jsme „jenom líný“, jsme se nakonec zvedli a já osobně tajně doufala, že vytrvalostní běh bude do příštího školního roku vyškrtnut z osnov.

V dospělosti jsem se o běh snažila mockrát, jaksi jsem po něm vnitřně toužila, a to dokonce tak, že se mi jednou v noci zdálo, jak běžím parkem a přímo se vznáším. Jakmile jsem ten sen chtěla převést do reality, začalo mě na prvním drnu, který jsem potkala, bolet koleno a v prvním dolíku, do kterého jsem šlápla, mě rozbolel kotník, takže jsem po pár minutách udělala čelem vzad a vrátila se domů v roli poraženého.

Pak jsem se setkala s jednou dámou, která je čtyřnásobnou matkou, bývalou triatlonistkou, je z Ameriky a její manžel je spisovatel. A ta mi dala radu, že musím běhat pomalu. Prý hodně, opravdu hodně pomalu. Totiž, abyste rozuměli. Do té doby mi různí rozumbradové udíleli cenné rady, jak mám běžet hlavně rychle, pokud možno pět minut na kilometr, což je běžecká rychlost, jinými slovy: za jak dlouho uběhnete tisíc metrů. Takže jsem doběhla k prvnímu keři, tam jsem ztratila dech, sebedůvěru a veškeré běžecké naděje, udělala jsem opět čelem vzad a opět jsem šla domů. V roli poraženého. Ovšem po setkání s onou dámou se něco změnilo – jako bych dostala svolení, že se můžu ploužit, že to není žádná ostuda, a tak jsem to tedy zkusila pomalu.

Nejdřív to vypadalo, že hodně nadšeně jdu, navíc jsem se snažila nefunět, když jsem cestou míjela jiného člověka, aby to snad nevypadalo, že mě ten běh zmáhá. Což bylo dost těžké, takže než konečně přešel nebo se mi ho pracně podařilo předběhnout, málem jsem se uvařila ve vlastní šťávě. A to už vůbec nemluvím o tom ponížení, které rozzuřená želva zažívá, když se jí nedaří předběhnout někoho, kdo se před ní pohybuje krokem. Ale moje trasy se z původních tisíci metrů začaly pozvolna prodlužovat.

Po roce jsem usoudila, že zkusím běh na pět kilometrů, který tenkrát pořádal jeden zdejší obchod se zdravou výživou v našem městě. Nebudu dělat ramena – v potu tváře jsem doběhla mezi posledními, ale asi vlastně šťastná.

A pak jsem se jednou zařekla, že uběhnu ten slavnej ústeckej půlmaraton. Znám lidi, co běhají několikrát do roka několik celých maratonů, tedy dvaačtyřicet kilometrů a k nim ještě nějaký kousek. Tak to byste mi rovnou mohli říct, že zítra letím na Měsíc. Když ale tu trasu vydělíte dvěma, vypadá pro lidi, jako jsem já, stále trochu děsivě, ale už ne zcela nemožně.

Před prvním závodem jsem si brala do běžecké ledvinky ptačí pírka, kouzelné kameny a kostky cukru, psychicky jsem se připravovala, že mě nabere záchranný mikrobus, co odváží ty, kdo nedoběhnou do cíle ve stanoveném tříhodinovém limitu, zároveň jsem se utvrzovala v tom, že býti dovezena do cíle mikrobusem není žádná ostuda, a taky jsem v noci měla zlý sen, že jsem si na start zapomněla vzít ponožky a nějaký pán mi solidárně půjčil svoje. Které si vteřinu předtím sundal z nohou.

Nakonec to dopadlo dobře a i přes opravdu velké vyčerpání jsem si pro účastnickou medaili doběhla, ponožky jsem měla vlastní a navrch jsem si odnesla takový příjemný pocit euforie z toho, kolik lidí je ochotno přijít povzbudit běžce k trati.

Dá se za jistých okolností říct, že jsem překonala sama sebe, a šestkrát mi to překonání zřejmě stačí. Ale bylo to moc fajn!

(Náhledový obrázek želvičky v úvodu článku: autor ivabalk z Pixabay https://pixabay.com/cs/users/ivabalk-782511/)