O kamenech magických, polodrahých, možná léčivých a každopádně krásných

Od kamenů si neslibuji zázraky a nevkládám do nich přemrštěné naděje. Už to, že je příroda dokázala zhotovit bez složitých přístrojů a laboratoří, je pro mě magie sama o sobě. Kameny zkrátka vznikly. A že je na co se dívat!
Moje úplně první setkání s takzvanými léčivými kamínky proběhlo vcelku tradičně. Bylo mi tehdy nějakých dvaadvacet a vybírala jsem – jak jinak – podle horoskopu. Jsem Střelec, volba tudíž padla podle tenkrát bůhví jakých kritérií na ametyst a tygří oko. Inu, zkrátím to. Slibovala jsem si zázraky, které se pochopitelně neděly. Vsugerovávala jsem si, že tenhle kámen hřeje, tenhle mě naplní láskou, tamten mi pomůže překonat to a to. Skončilo to tím, že jsem celou zázračně kamenitou záležitost zavrhla a na barevné minerály v ošatce v květinářství koukala ještě několik let přes prsty. Až jednou. Potřebovala jsem zjistit, jaký rozdíl je mezi horninami a nerosty a co je vlastně co a jak to vypadá. Zkuste své školou povinné dítě navnadit, že „ale podívej, to se ti jen zdá, vůbec to není hrozná učební látka, ty šutry jsou ve skutečnosti moc zajímavé“, když tomu sami nevěříte. Zakoupila jsem tedy soustavu několika barevných „tromlů“, neboli kamenů upravených hezky dohladka, aby se hezky převalovaly v dlani. Dál už to šlo tak nějak samo. Stačilo poddat se onomu dávno zapomenutému dětskému okouzlení, kdy tenhle kámen je zelenkavý, tamten hází duhu, tenhle vypadá až smetanově hladce a ten má ale fakt úžasné pruhování. A kouzlo bylo na světě.
Příroda dala kamenům barvu, vetkla jejich krystalům tvar a nepotřebovala k tomu kádinky, zkumavky ani laboratorní váhy, a za to se jí klaním. (Vybavují se mi laboratorní práce z gymnázia, kdy všem ostatním spolužákům vznikl „roztok se zlatými částečkami“, jen já a kamarádka jsme to pořád měly beznadějně zelené, i když nás tam obětavá paní profesorka nechala kvedlat baňkou o půl hodiny déle a zůstala tam s námi přesčas).

Lidé museli kameny teprve objevit, dát jim jméno, a následně jim se svým folklórem přiřkli různé schopnosti, od účinků na psychiku přes ochrannou moc až po harmonizaci čaker. Já je beru jako obohacení, poučení a motivaci a k jejich barvám bych přiřadila různé nálady. Rovněž si nelze nevšimnout, že některý kámen je průzračný zcela (křišťál), některý průsvitný tak akorát a ještě ne vždycky (avanturín) a že občas můžete držet v ruce opracovanou horninu, která působí na první pohled tak trochu jako neprůhledný špenát, ale když se podíváte důkladněji, zjistíte, že je do ní vlastně místy vidět, ovšem jen pro ty, kteří si dají tu práci a vidět chtějí (unakit). No řekněte, není to tak trochu jako s lidmi?

Máte taky nějaký ten kamínek? Že ne? Zkuste to, třeba si porozumíte.