Jako data na telefonu. O porcování času

O čem je tenhle článek? O tom, jak občas chceme udělat úplně všechno, a tak nakonec neuděláme nic.

Ne, vážně, taky spoustu věcí nestíhám a myslím to doopravdy, protože některé věci, například večeře v restauraci nebo hodina spinningu, zkrátka za dvacet minut sfouknout nelze. 

Teď chci ale psát o věcech, které za pět, deset minut stihnout jdou. Jenže… 

Někde cestou za svým cílem snad téměř nevyhnutelně potkáme škodiče. „Deset minut němčiny denně? K čemu to je? To se snad ani nemůžeš nic naučit?“ Anebo: „Dvacet minut cvičení denně? To ale přece nemá cenu, ne? Spalovat začneš až….“ A taky: „A to se stejně nepřinutíš. To vydržíš pár dní, a pak tě to přestane bavit. To já si vždycky říkám, a pak stejně…“  Pozor. Ten škodič někdy bydlí přímo v naší hlavě. Dobře ho znám, tak proto to píšu. Často je ale z masa a kostí a vyskytuje se přímo v našem okolí. A co je nejhorší: jeho „dobře míněná rada“ se nám zakousne někam do podvědomí a občas se stane, že ho prostě poslechneme.

A tak říkám: „Milý škodiči, běž si, prosím, někam do ústraní počítat na prstech vše, co pro tebe nemá cenu, a nech mě laskavě dělat věci, které cenu mají – pro mě. Děkuji ti za tvé cenné rady, díky kterým jsem totiž… nakonec neudělala vůbec nic.“

Zkusila jsem počítat stejně, jako na konci měsíce bilancujeme data na mobilu. Tak schválně, jestli si řeknu: „Ne, já teď na ten internet nepolezu, na deset minut to přece nemá cenu.“

Každý den deset minut, na konci měsíce tři sta minut a operátor mi pěkně spočítá data, která jsem si tak krásně a každý den po kouscích prosurfovala. 

PO ŘÁDKÁCH… A PO MINUTÁCH

A co když to uděláme stejně s jinými věcmi? S těmi, u kterých nám běžný škodič řekne tu oblíbenou větu „To snad ani nemá cenu“? Někdy prostě stačí počítat po stránkách, po řádkách a po minutách a na chvíli zapomenout na počítání po celých knihách, po celých svetrech a po celých hodinách.

Nedopletený svetr. Válí se tam někde v košíku, ale já ho budu přece plést, AŽ BUDU MÍT ČAS. Problém je, že já už ten čas vlastně mám, jenom s ním nehodlám hospodařit. Raději vyplýtvám data na mobilu, a stejně tak potom i svůj čas. Protože jedno pro mě kupodivu cenu má, zatímco druhé ne. Fajn, za data na mobilu platíme, ale čím jsme byli obdařeni zdarma a můžeme to proměnit v něco hodnotného, je – věřte nevěřte – čas.

Tak zpátky k tomu svetru. Je to jen příklad, který můžeme aplikovat na cokoli. Teď zkusím uplést každý den deset řad. Fajn, na svetru je to ale opravdu maličký kousíček, možná dva centimetry? Jenže za dvacet dní to bude čtyřicet centimetrů svetru a dvě stě řad. To už je dost. Dokud budu ale čekat, že ten svetr prostě „zmáknu za jedno odpoledne“ (jasně, jsem přece tak hrozně silná v kramflecích, když jde o plánování nemožného), tak po chvíli vidím, že to stejně nestihnu, a ani zítra ho nestihnu doplést celý, ani pozítří… A najednou je měsíc pryč a já bilancuji. A nemám nic. (Pro zpestření dodávám, že skutečně znám lidi, kteří jsou schopní uplést celý svetr za pouhé dva dny, ale já k nim nepatřím.)

A co takhle další věci? Učení do školy. Každý den deset minut cizí jazyk? Vypadá to k ničemu, že? Když už to přece dělám, tak se do toho snad pořádně opřu? Jenže posledně, jak jsem se do toho opřela, tak mě to tak suprově otrávilo, že jsem to pak nechala týden ležet. Ta slovíčka jsem týden neviděla… A jejda. Já je za ten týden všechna zapomněla. 

Úklid – někdo ho miluje a je schopen prouklízet celé dny a cítit se přitom šťastnější než na Štědrý den. Ale co my ostatní, kteří to bereme spíš jako nutné zlo, které se sice udělat musí, ale nechce se do něj? Co je přijatelnější? Jeden den utřít prach, druhý den vyluxovat a … no jo, no, to nádobí je tam denně (smajlík), tak to umyjeme holt naráz nebo v myčce… Je schůdnější uklízet po krůčcích, nebo snažit se vygruntovat absolutně všechno a teď hned a najednou, což se nám většinou nepovede, a pak jsme naštvaní a příště se nám do toho nechce už tuplem?

Nemusíme kouskovat vše, jsou věci, u kterých opravdu vydržíme hodinu nebo dvě – no třeba u filmu. Fitnesska u cvičení, knihomol u čtení. Vědátor u encyklopedie. Někdo i u toho úklidu – a vůbec mu to nevadí. 

Všichni ale máme činnost, o které víme, že „bychom měli“, ale tak úplně se nám do ní nechce. Co je přijatelnější, deset minut, nebo hodina? Dokud budeme mít v hlavě hodinu něčeho, co bychom měli udělat, ale brání nám lenost, budeme se nutit a nutit, až se radši nepřinutíme. Ale zítra, zítra to určitě celé a všechno a komplet zvládneme. A pak to před sebou hrneme jako bagr a té hlíny a kamení přibývá… Možná je někdy, u některých věcí, lepší nebrat bagr, nýbrž malou lopatku, a hezky to odhazovat jednu hrstičku po druhé. 

Jeden kilometr ujetý na rotopedu několikrát týdně znamená až třicet kilometrů na rotopedu za měsíc. Patnáct minut cizího jazyka denně znamená 450 minut za měsíc, což je 7,5 hodiny. Jeden kilometr nachozený denně pěšky je třicet nachozených kilometrů za měsíc.

Nemusíme být otroky svého času a aktivit, nemusíme počítat vše jako kilowatty na elektroměru, ale já jsem si spočítala, kolikrát za měsíc jsem jela na rotopedu, když jsem se hecovala, že na něm vydržím půl hodiny. No, ani se neptejte… S deseti minutami denně přibližně ve stejnou denní dobu už to bylo o dost lepší. 

A taky… netvrdím, že není krásné sednout si občas na balkon nebo na terasu, vypít si čaj nebo kafe a nedělat prostě nic. I to se „počítá“, vyčistit si hlavu po náročném dni a koukat se, jak si vítr pohrává s listy stromů… Možná nám přímo před očima na tom stromě přistane i nějaký ten vrabec. I malé blbůstky, které udělají radost a nestojí žádné úsilí, dělají náš život plnější, krásnější, hodnotnější. A i tohle nás kupodivu nestojí nic než maličkou porci času. Z deseti minut denně příjemně prolenošených na balkoně máte pět krásných, odpočinkových hodin za měsíc.

Přeji hodně času, hodně minut, stránek, řádek, kilometrů a prostě všeho, co stihnout chcete, ale nemáte na to čas (nebo chuť… nebo občas sílu…) – a taky krásný den Vám všem!!