Hadžime, Sandokan a chorošová nostalgie

Nedávno jsem slyšela malé děti, jak hrály podivnou tleskací a plácací hru: „Pi-ka-ču. Pi-ka-ču. Pika-á, Pika-bé, Pika-cé, Samsung.“ Nebo tak nějak. Chvíli jsem přemýšlela, co to vlastně znamená, okamžitě mě napadlo, že bude určitě existovat několik regionálních variací, a po nějaké době, když už pika á pika bé zaznívalo asi po desáté, jsem usoudila, že… Už hrajou vážně trochu moc dlouho a kdyby tam byl Luděk od nás ze školky, kterej se s ničím nepáral, dostaly by prostě hadžime.

Zdroj obrázku: pixabay, svobodný obrázek

Dostaneš hadžime

 

S hadžime nebylo radno si zahrávat. Nikdo sice přesně nevěděl, co hadžime je, zato všichni měli vítr z toho, že ho dostanou. „Dej si bacha, nebo ti dam hadžime“. Tak co je to to „hajime“ – hledám, gůglím, nalézám, že jde o výraz z japonštiny a v karate se používá… vlastně přesně nevím jak, ale mělo by to znamenat „začneme“ (specialisté na karate, vaše odborné statě na téma „hajime“ jsou vítány!!!). Každopádně v mateřské škole počátku osmdesátých let to znamenalo, že jde do tuhýho a přestává sranda. Většinou jste vzali kámošovi oranžovou tatrovku zrovna ve chvíli, kdy si na ni dělal nároky on, a tak napřažená paže, pěst či noha, připravená dát vám nemilosrdné „hadžime“, znamenala, že se máte oranžové tatrovky okamžitě vzdát.

 

Na mámu a holku

Ještě mnoho let po ukončení nepovinné mateřsko školkové docházky jsem si kladla otázku, proč jsme nikdy nehrály na „mámu a dceru“, nýbrž výhradně na „mámu a holku“. Tak či onak mi kamarádka Radka vždy přidělila roli „holky“, zatímco se sama důsledně ujala role „mámy“, pokaždé se v průběhu hry rozhodla, že mě asi blbě vychovala, a tuto nedbalost ze mě začala vytloukat pomocí tělesných trestů. Takže jsem usoudila, že jako máma stojí za houby, a pořádně jsem ji vytahala za dva tlusté copy.

Sandokan – modla na tričku

Školka v přírodě, plná jídelna dětí a někde v rohu místnosti na televizi zavěšené těsně pod stropem si Kábir Bedi mazal tygra na chleba, oháněl se mačetou, skákal z lodi a celkově byl prostě borec, jasně že s dlouhýma vlasama, skoro dlouhýma fousama a očima jako dva smaragdy. No prostě jestli s námi chtěly paní učitelky vydržet, musely nám o víkendu ráno pustit Sandokana. Den pravidelného vysílání seriálu jsem zapomněla – možná sobota.

Kdo měl Sandokana na tričku, byl prostě někdo. Pavel Horňák tehdy zpíval píseň „Poslouchej, Evičko, co to máš za tričko“ – a nikdo z nás nechápal, proč má holka v tom videoklipu tak děsné triko a proč na něm nemá Sandokana, protože ten jedinej by za píseň stál.

Taky jsme o něm zpívali. Sandokááán, Sandokááán, zabil tygra a mouchy se bál. Moucha judo ovládala, Sandokana zboxovala. Autor písně již dnes neznámý.

A pozor. Já měla taky Sandokana. Střežila jsem si ho jako poklad a chodila jsem se na něj koukat do skříně několikrát denně, abych se ujistila, že tam pořád je a že je pořád stejně hezkej. Prostě Malajský tygr.

Řádkovaný punčocháče

Daleko méně oslavných písní jsme skládali na hnědý punčocháče. Měly řádky, po chvíli sezení měly na zadku i místo na plenu, kterou jsme už dávno nepotřebovali, a dole na kotnících se překrásně rolovaly. Nosily se stylově pod kalhoty a kdo měl tu správnou páru, nosil je i pod sukni, ale na to se spíš hodily bílé podkolenky, které určitě nikdy nedržely pod koleny a rovněž se překrásně rolovaly na kotnících.

Moje červené řádkované punčocháče zdědil bratranec, a ty hnědý máme možná někde dodnes, jestli je nestihl zdědit někdo jiný.

Škraloup na mlíku

Neodmyslitelnou součástí školkových svačin bylo teplý mlíko se škraloupem, který zaručeně odradil i ty, kteří normálně mlíko pijí, jako jsem třeba já. Jednoho dne ale přišla kamarádky maminka, ředitelka školky, a řekla: „Holky, proč si ten škraloup nerozfoukáte?“ A tak jsem v posledním ročníku předškolní docházky zjistila, že té hrůzy se lze zbavit i jinak než vytáhnout ji mezi dvěma nehty přímo z mléka a přilepit na hrnek (a schytat to od paní učitelky).

Tabletky na zoubky

Mňam – že si je taky pamatujete. O stupínek lepší chuť než křída na tabuli. Nebo horší. Fluoridové tabletky, aby se nekazily zoubky. Stomatologové by možná nesouhlasili a tvrdili, že tabletky jsou k ničemu a zásadní je správné čištění zubů, přičemž o tom čištění budou mít asi pravdu, na druhou stranu bych skoro řekla, že jsme ty zuby neměli tak zdevastovaný – možná za to ale mohlo to mlíčko se škraloupem místo sladkého džusíčku.

Každopádně rituální podávání vynikajících tabletek na zoubky před jídlem jsem měla ve školce na třetím místě v žebříčku nenáviděných věcí. Předběhlo už je jen píchání injekce a pojídání drožďové polévky.

Tenhle choroš jsem vyfotila u jednoho potoka… Neměla jsem fixy, tak jsem ho tam nechala.

Pozdrav na choroši

Mykolog by se v tom určitě vyznal líp. Choroš, troudnatec, prostě ta cizopasná houba, co se dá urvat z kůry stromu. Loupali jsme je ve školce i ve škole v přírodě, vítězoslavně si je nosili na pokoj, předháněli se, kdo má placatějšího a většího choroše, aby se na něj dalo co nejlépe kreslit fixkou, a pak jsme je dali na topení, aby pěkně vyschly, a zasmrděli jsme s nimi celý pokoj tak, že se tam nedalo v noci existovat. Ale hlavní byla jiná věc: přivezli jsme domů trofej, na níž byl zobrazen výjev ze školy v přírodě a věnování rodičům nebo babičce, která si choroš, již pěkně ztvrdlý na kámen, dala na výstavku.

Bratranec někde uchvátil přímo výstavní exemplář, nakreslil na něj přírodní scenérii a připojil nápis „Benecko“, a tak se ten skvost roky vyjímal po boku zažloutlých fotografií prababičky a pradědečka v parádním sekretáři, který měla babička v obýváku.

Epičky, epičky…

Tohle možná letělo jen v naší školce, které se tehdy říkalo prostě „Patnáctka“. Místo „kecáš“ se nejdřív říkalo „ep, ep“, s čímž prostě někdo začal a už se to ujalo, a pak to někdo zveršoval na „Epičky, epičky, držte mě lidičky, padám do ledničky“.

Musím říct, že oproti Pika-á, Pika-bé a Samsungu se nám to aspoň rýmovalo. Tak!

Hadžime, ať žije Sandokan!