KNIHY

„SÍŤ SNŮ“ můžete koupit zde:  http://www.fantomprint.cz/kniha/sit-snu

Malá návnada v podobě traileru je k vidění zde: VIDEO

Kromě oficiální anotace vám o této knize mohu prozradit, že mimo věcí mezi nebem a zemí je také velkou měrou o lidech, přestože někteří by mohli být našimi vrstevníky a jiní žili před tisíci lety, zato nedaleko od míst, která obýváme dnes. Nechali nám tu po sobě málo,  avšak i z té trošky lze soudit, že je provázely stejné pocity naděje, strachu, lásky a víry v sílu přátelství a obětavosti, které se v příběhu přenesly až do dnešní doby. Moje dvě hlavní hrdinky jsou zdánlivě odlišné – jedna je ztělesněním odvahy a vážnosti, druhá na první zdání introvertní dívka, která je však rozhodnutá razit si cestu životem po svém. Kromě vzácné schopnosti hovořit se zemí mají společnou také další věc, a sice vnitřní sílu a odvahu, a zatímco jedna z nich ztratila svou lásku již před mnoha a mnoha lety a druhá o tu svou musí svést boj, obě jsou pevně odhodlány i přes nepřízeň osudu neztratit to hlavní: samy sebe.

ANOTACE:

Síť snů 

Monika, pětadvacetiletá ilustrátorka na volné noze a také tak trochu kartářka, si od návštěvy muzea slibovala víceméně rutinu. S čím určitě nepočítala, byla tajemná žena, která se ji snaží varovat před smrtícím zlem, avšak volí k tomu způsob, který Moniku doslova připraví o spánek. Navíc má zachránit někoho, jehož jméno do té doby ani neslyšela.

Po nitkách se začíná rozplétat prastarý příběh o lásce a nenávisti, oddanosti a marné oběti. Nyní má zemřít někdo další – nebo už se tak stalo? Moničin život se začíná pomalu a nebezpečně zapřádat do klubka tajemných událostí a osud jí navíc postaví do cesty muže, který jí může ze všeho pomoci ven, nebo ji stáhnout mnohem hlouběji.

Příběh dvou žen, které uměly mluvit se zemí, uvízne v zákeřné síti snů a pradávné zlo mezitím sílí a vyčkává; stačí jediná nesprávná myšlenka v tu nejméně vhodnou chvíli a celý svět je najednou proti vám.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Zdál se mi divný sen. Šla jsem zvláštní, divokou krajinou. Jako by byl den a přesto nebyl, jako by slunce zapomnělo vyjít, ale přesto nepadla úplná tma. Vládlo podivné šero, pusto, dusno, mračna visela nízko a hnala se mi nad hlavou, ale necítila jsem žádný vítr, vzduch byl zcela mrtvý. Kráčela jsem vysokou, orosenou trávou, která studila a šlehala mě přes lýtka. V bosých chodidlech jsem cítila chladnou zem, kamínky, větvičky, všechno tlačilo, píchalo…
Někdo mě pohladil po vlasech. Jako když mě matka budívala v sobotu ráno.
„Mami?“
Zastav se.
Není to hlas matky. Vlastně ani nepromlouvá slovy. Přesto rozumím všemu a vím, co chce. Vím, že spím. Chci se vzbudit. Nejde to. Snažím se otočit, pohlédnout do tváře té, která ke mně promlouvá, studenou rukou se dotýká mých vlasů a ramene.
Znenadání mi šeptá přímo do ucha, docela zblízka. Poslouchej mě. Neublížím ti.
Nemám strach, chci poslouchat, přivírám ve snu oči, slyším šumění větru, který se zčistajasna zvedl. Pouze vítr a její hlas.
Vykopali mé kosti. Zastav ho. Zachraň ji. Zachraň Ethel.
Ruka mě pustí. Vím, že teď se můžu otočit. Dělám to pomalu. Kousíček po kousíčku. Tuším, koho tam najdu.

©Petra Kubašková 2017