Ukázka – Síť snů

„Zem, po které chodíme, promlouvá řečí nesrozumitelnou pro ty, kdo zapomněli naslouchat.“

Síť snů

Oficiální anotaci najdete zde: https://petrakubaskova.cz/?page_id=423

Šaman rozpřahuje paže. Vykřikne jméno náčelníka, dupne, všichni dupnou s ním. Teď moje jméno, všichni dupnou, a znovu, rytmus se zrychluje, kruh se začíná točit dokola, postavíme se s náčelníkem proti sobě, spojíme ruce, rozpažíme, zavřeme oči, země duní dusáním jejich chodidel. Nikdy jsem necítila tolik síly a sounáležitosti, náš rod je tak pevně semknut a já jsem uprostřed.

Šaman otvírá kruh a my se připojujeme k nim a tančíme dokola. Je to jako druhá svatba. Jenže tentokrát nejsem jen Medvědova první žena. Jsem první žena rodu. Jsou moji, a kdybych za ně měla dát život, udělám to.

Jsem zpátky. Nemůžu se vzpamatovat ze síly toho rituálu, pravidelné dunění země mi ještě brní v žilách a krví jako by mi kolovalo samo štěstí.

„Ty? Byla jsi žena náčelníka?“

Mlčky kývá.

„Byla to krása, co jsi mi ukazovala. Je to pravda? Tohle se stalo?“

Zase přikyvuje.

„Ještě něco mi chceš říct?“

Znenadání jí poklesnou ramena, začne dýchat ztěžka. Po tvářích už se jí koulejí slzy. Zase vidím tu krev v jejích vlasech. Přece tam doteď nebyla?

„Co tě trápí? Proč za mnou chodíš? Proč mi to ukazuješ? Řekni mi to,“ žadoním.

Pouští obličej a chytá se za hlavu, předklání se vsedě, až se vlasy dotýká trávy, kolem nás je pořád to šero a vítr teď sílí.

„Bojím se, že si přijde pro tebe.“

„Kdo?“ leknu se.

„Nechci říct jeho jméno, bojím se. Nechci ho přivolat. Musíš hledat sama. Váš svět je tak velký, nerozumím mu, já umím najít jen jméno a duši. Hledej. Najdi Ethel. Zachraň ji.“

„Kdo je Ethel?! Neznám žádnou Ethel!“ dožaduju se zoufale odpovědi.

„Jednoho už zabil. Teď má Ethel. Ona už nesmí umřít,“ opakuje Nahu a zase si začíná drásat obličej.

„Kdo koho zabil?“

„Jednoho zabil, toho, co nás našel, co nás vykopal a co šplhal vysoko. Koho si vyhlédne, toho dožene ke smrti. Musíš jí pomoct! Ale nesmíš ji nenávidět. Nesmíš ho přivolat k sobě.“

Vůbec nerozumím tomu, co mi říká, ale to už Nahu začne kvílet a úpět tak, že vyděšeně ucouvnu. Už je mi taky do pláče. V zádech cítím lehký odpor.

Pírka? Pírka! Vnímám jejich hebký dotek. Chytám se těch provázků, na kterých visí, jako záchranného lana.

„Vzbuď se! Mončo! No tak!“

Trhla jsem sebou. „Co?“ vzepřela jsem se bleskově na loktech. Ležela jsem na zádech a nade mnou se vznášel Juliin vyjevený obličej.

„Promiň, že s tebou tak cloumám, ale strašně jsi sebou házela,“ sdělila mi starostlivě.

„Juli! Já vím, jak se jmenuje! A byla jsem tam! Viděla jsem všechno! Dětství, porod, obřad, všechno!“ drmolila jsem o překot.

Julie se mírně odtáhla, podívala se na mě úkosem zpod obočí a podezíravě řekla: „Co žes to v noci sežrala za prášek?“