Ukázka – Čarodějky malostranské

„Dobré odpoledne,“ ozval se shora a zleva, od druhé strany vchodu do Týnské, dutý, důstojný hlas.

Zvedla jsem oči. Kamenný zvon. Promluvil na mě? Popošla jsem až tam, kam shlížel shora ze starého gotického zdiva, a chytila jsem se runového amuletu, aby si mě okolní lidi nevšímali. Na lidi amulet působí, na bytosti ne. Před jejich zrakem mě tak jednoduché kouzlo neukryje.

Musela jsem odpovědět na pozdrav. Obzvláště v případě tohohle váženého starého pána by bylo nezdvořilé neodpovědět. „Dobré odpoledne.“

„Někoho tu čekáš,“ řekl zvon.

„Mám… vyhlížet nějakou… Lauru. Neznáte ji, když jste místní?“

„Lauru? Je mi líto. Tady žádná Laura nepřebývá. Jakpak se daří tetě?“

„Ach, myslíte tetu Celestýnu? Výborně, děkuju. Mohu ji pozdravovat?“

„Nechť se za mnou přijde podívat. Rád ji uvidím.“

„Určitě vyřídím.“

„Ať se brzy dočkáš.“

„Děkuji, na shledanou.“

Zvon oněměl.

Orloj nejspíš začal odbíjet celou, protože dav před ním nápadně ožil. Když jsem se ohlédla, zahlédla jsem nalevo známou postavu, jak právě vyšla ze zdi jednoho z domů.

Cože? Tak tahle Laura? Kde se tu bere?

Zatajila jsem dech a rychle se zamotala do hlavního davu na náměstí. Naštěstí tu jako obvykle byly mraky lidí, a tak jsem se schovávala, co to šlo, a nenápadně vykukovala.

Byla to krásná Laura bez hlavy, strašidlo z Karmelitské ulice. Co tady dělá? Sem přece nikdy nechodí, vždycky kráčí smutně Karmelitskou ulicí sem tam a ovívá se vějířem. Nikdy jsem ji neviděla dělat nic jiného.