Jste tým lednice, nebo tým šuplíček?

Tým kočky, tým psi. Tým sladké, tým slané. A tak dál. Mám pro vás tedy jinačí výzvu: šuplík, nebo lednice? Hned vysvětlím.

„Ještě by bylo dobré, kdybych tu našel něco, co by se dalo zdlábnout. Tvoje lednice je horší pustina než poušť Gobi.“ Tak pravila Agnes Martin-Lugand v knize Šťastní lidé čtou a pijou kávu. A má pravdu. Je vždycky fajn najít v lednici něco, co utiší kručící žaludek. Nebo si za ona kouzelná dvířka chodíme uklidňovat nervy? Musím říct, že já ne. Ó počkat, neukvapte se a neobviňte mě z vůle pevné jako železo a nezdolné schopnosti sebeovládání, pokud jde o jídlo! Nechodím totiž do lednice; navštěvuji šuplík.

Je tomu už mnoho let, ale vzpomínám si na jednu sympatickou českou herečku a její vyprávění o řadě „diet“, které už vyzkoušela, ale na konci dne si vždycky sedla k lednici a „jela odshora dolů“. Někdy tou dobou si i moje kamarádka zoufala, že zase „vyjedla lednici“. Pokaždé jsem si lámala hlavu, co tam proboha odshora dolů (nebo klidně zprava doleva) asi tak likvidují.

Když totiž otevřete moji lednici, nenajdete v ní příliš mnoho věcí, které by si zásadně protiřečily s žádoucí, výživnou stravou, kromě toho byste také „odshora dolů“ dojeli poměrně rychle a cestou byste potkali jogurt, zeleninu, vajíčka, hroznové víno, šunku a sýr, a to většinou v množství, které kdybyste zkonzumovali, mohli byste si říct: „To jsem si dneska ale dopřála správné množství bílkovin a minerálů!“

Hm. Kdybych to tady ukončila, zachovala bych si možná image kohokoli jiného než jídelního hříšníka. Pojďme tento obraz rychle poupravit, aby odpovídal realitě.

Neznáte náhodou urban fantasy sérii Upíři z Chicaga? Hlavní hrdinka má speciální šuplík, kde schraňuje čokolády, plněné piškoty, řezy s marcipánovou polevou a podobně. Moje krevní skupina. Jenže hrdinky mého života, takové ty, které sice nenajdete na stránkách knihy, ale můžete s nimi pokecat, často tvrdily, že pro ně je nejlepší dort uzený, a přísahaly na „slaninu, brambůrky a obložené chlebíčky“.

Což o to, když přede mě nastražíte chlebíček, většinou se mu postavím čelem a pomůžu mu zmizet z talíře. Stačí ale položit vedle chlebíčku třeba takovou bublaninu nebo větrník (zvlášť jestli má vydařenou, krásně skelnou polevu navrchu), a chlebíčkova průměrná délka života se automaticky prodlouží. Ten musí mít radost!

No a jak to vypadá v mém hřešícím šuplíčku? Věru krásně. Tabulky čokolády všech dostupných druhů, cucavé bonbóny, žužlavé bonbony, oplatky, sušenky polomáčené a pozor, dokonce i některé cereální! Mám pokračovat? Když je potřeba, lednici s ledovým klidem přenechávám konkurenčnímu týmu.

Myslím, že tyhle dva týmy se navzájem moc nechápou a vlastně to ani není třeba. Nebudu zde zakládat znepřátelené tábory ani stavět barikády, zpoza kterých by se znesvářené strany navzájem bombardovaly čokoládovými dorty a krůtí roládou, ale jedno je jisté. Spojme se ve své rozmanitosti a nesežerme si navzájem to, co máme nejraději. Určitě vše dopadne fajn, když se o to dokážeme spravedlivě podělit.

No a slovo na závěr. Jakékoli vyžírací akce by samozřejmě měly být toliko sváteční, ať už bereme útokem zásuvku či chladničku plnou dobrot. Nebo… Se můžeme postupně naučit brát útokem třeba jabka, rajčata nebo hlávkový salát. A já do svého magického šuplíku nedávno začala přidávat sušené ovoce. Víte, že často obsahuje spoustu železa?

Ovšem… pro všechny případy a taky proto, že žijeme jenom jednou, nezapomínejme tak docela na to, ke kterému týmu patříme… 😉

Přeji vám krásný, zdravý, veselý a klidný den plný dobrých věcí.