Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí… Leccos užitečného by tam ale sehnat mohl! Na chvíli zavřete oči (tedy až se dočtete na konec téhle věty) a zkuste si vzpomenout, co se vám vybaví, když se řekne „apatyka“. Já si vzpomenu hned na několik věcí: zaprvé opojná vůně bylinek, která se line z mnoha lékáren, pak taky váhy, a v neposlední řadě i mocná orlí křídla… Trápí-li nás nějaký neduh, je to v dnešní době poměrně snadné: lékař vám napíše recept, lékárník vám vydá lék. V dávné minulosti to tak jednoduché nebylo a role lékárníka často splývala s rolí lékaře. Takový apatykář, latinsky apothecarius, byl člověk, který se orientoval v…

Když mi bylo přibližně dvacet, přišla jednou kamarádka se zajímavou informací: nad domky ve Zlaté uličce je volně přístupná chodba a v ní vystavené husitské zbraně a rytířská brnění – nebo možná jejich repliky, ale to nám bylo tehdy úplně jedno, studovaly jsme obě dějepis a cokoli, co ilustrovalo dávno zašlé časy jinak než na stránkách knížky, nás přitahovalo jako vosy k medu (internet už tehdy asi byl, ale pro mě jen ve studovně, knihovně nebo internetové kavárně za poplatek na hodinu, a stejně jsem ho neuměla ani spustit, seminární práce jsem psala na stroji). A skutečně. Nad malebnými miniaturními domečky vedla chodba, kde jsem se cítila jako v ráji,…

Prý jí konkuruje ostrov svatého Ludvíka v Paříži na Seině, ale nyní žádám ctěná světla reflektorů slávy, ať se zaměří jen a jen na ni: na pětihektarovou krásku jménem Kampa, kde potkáte modrou lišku, památný platan, zuřivé mandlující strašidlo, žluté tučňáky, obří lezoucí nemluvňata, šlechtický palác a také vilu, kde bydlel Jan Werich a o které vznikl slavný román. A taky si tam, když počasí dovolí, můžete roztáhnout deku a udělat si příjemný piknik na zdejší rozlehlé travnaté ploše. Tam mezi Vltavou a Čertovkou, která se od vodního toku na chvíli oddělí, aby se s ním po 740 metrech zase spojila, vás čeká nejedno kouzlo… Kampu sice stále nazýváme ostrovem,…

„Pane lev, děkuji vám za tak vřelé uvítání, ale ráčil byste mi prosím prozradit, kam jsem to vlastně zavítala?“ Lev se zachechtal a naježil hřívu. „Přece na slovutný vodní hrad Budyně!“ Budyně? Proč zrovna sem? … ať jsem se rozhlížela sebelíp, žádnou vodu jsem nikde neviděla. Čarodějka a zlatý elixír, s. 129 Kousek od zámku Libochovice nebo kousek od Roudnice nad Labem, vyberte si, tam někde leží město Budyně a v něm stojí vodní hrad. V jeho vodních příkopech dnes najdete už jen trávu. Krokodýl, který zde kdysi plaval, už visí vycpaný (a trochu ohořelý) uvnitř hradu, možná bychom mohli říci i zámku. Bublání z alchymistické laboratoře dávno utichlo, ale…

Zvířata, rostliny i plody, nebeská tělesa, osoby, předměty i kuriozity, které se nedochovaly, například osel v kolébce nebo chleba s máslem. Přesně takto označovali obyvatelé středověkých domů své štíty, prostory nad dveřmi a fasády a činili tak zhruba od konce 14. století. Proč vlastně? Spolu se vznikem měst pochopitelně vyrůstaly i domy a bylo potřeba je nějak specifikovat a odlišit, chtěl-li k nim někdo trefit. Právě tento účel zastávala domovní znamení. Bylo jednodušší umístit si nad dveře malovaný dřevěný štít, nechat si pomalovat omítku či zhotovit kamenný reliéf nebo sošku. Jinak se totiž totožnost domů musela vyjadřovat popisem přibližně v tomto stylu: v úzké uličce vedoucí odněkud někam, za domem…

Kam vás zavede pátrání po Tajemství Stříbrné čarodějky? Pozoruhodná zákoutí pražská i mimopražská už na vás čekají. Začneme v ulici Úvoz. Dojdete tam, budete-li pokračovat z Nerudovy ulice stále nahoru. Jestli proti vám s kopce bude cválat průsvitná postava na koni, raději uhněte. Uděláte tím mnichovi radost. Aspoň bude mít pocit, že tam nestraší zbytečně. A teď honem nahoru do kopce. Z domu U Kamenného sloupu na vás bude shlížet Luna a „Sol“, její sluneční bratr. Právě tady zahájí Ginevra Malostranská svou měsíční iniciaci a přesně tady se to všechno zvrtne. Zraky Luny i Slunce se upírají někam do dáli, ale když se otočíte směrem, kterým hledí, uvidíte nahoře na…

Rodina Malostranských bydlí v Nerudově ulici, která je ještě na Malé Straně, ale na jejím horním konci už začínají Hradčany. Nerudovka je plná domovních znamení, a právě v jednom z takových domů bydlí i Malostranské. Musíte se však rozhlížet a hádat, až se budete procházet Nerudovou ulicí, a můžete si představovat, ve kterém domě by se vám čarodějky nejvíce líbily. V Nerudovce bydlí téměř všechny Malostranky, s výjimkou Kraslavy, která má svůj školnický byt v Ginevřině škole, kousíček od Kampy. V Kraslavině bytě panuje trochu nepořádek, najdete tu stařičký šicí stroj, spoustu nářadí, ale znáte-li to správné kouzlo, můžete projít starým gobelínem do jejího skutečného čarodějnického bytu, o kterém nemá…

Co by to bylo za malostranské čarodějnice, kdyby nebydlely na Malé Straně? I když se na ně ostatní pražské čarodějnice dívají přes prsty, Malostranské se nebojí vytáhnout paty i do jiných koutů Prahy, a my se teď projdeme s nimi. Ze všeho nejdřív vítejte v Nerudově ulici, kde rod Malostranských bydlí. Nerudovka je, jak známo, plná domovních znamení, která rozhodně nejsou jenom na ozdobu. Jsou pěkně živá! Ozývá se tu fidlání trojích housliček, klapání račích klepet, lví řev, drkotání kola, cinkání poháru, bečení červeného beránka anebo tichá labutí píseň. Občas zacinká i zlatý klíček. Stačí tu a tam nad některým domem zvednout hlavu! Když dojdeme na spodní konec Nerudovy ulice,…