Pověsti bájného Vyšehradu: díl 2.

Vysoko, převysoko na skále skvěl se nový hrad bájného knížete Kroka. Na hradním nádvoří stála lípa a pod ní kamenný stolec, kde Krok soudil všechny rozepře. Zatímco jeho lid spokojeně mýtil husté lesy a na jejich místě pak sil a sklízel obilí, kníže Krok vládl dlouho a moudře. Byl obdařen třemi dcerami a žádným synem, a tak když se po Krokově smrti sešel zarmoucený lid u pramene Jezerky v posvátném háji, na osiřelý knížecí stolec usedla nejmladší, ale nejmoudřejší Krokova dcera – Libuše. Ze svého hradu Libušín kvůli tomu přesídlila na Vyšehrad. Libuše po otci zdědila schopnost nahlížet do budoucnosti.

Její starší sestry rovněž vynikaly výjimečným uměním, Kazi léčitelstvím a bylinkářstvím, a Teta zase vedla lid, aby se klaněl a obětoval bohům hor, lesů a vod. Kazi s Tetou sídlily každá na svém hradě při řece Mži. Brzy se však měly rozjet za sestrou na Vyšehrad, neboť je Libuše k sobě zavolala…

Vlídná a spravedlivá kněžna jednoho dne opět zasedala pod košatou lípou na svém stolci, kde již mnoho lidí čekalo na její rozsudek. Tu před ni předstoupili dva sousedé, starostové rodů, kteří se zle pohádali o to, komu patří mez a pole. Když kněžna rozhodla podle práva, rozezlil se muž, který soudní spor prohrál, a vyčetl kněžně dlouhé vlasy a krátký rozum. A hanba prý je mužům, kterým vládne žena, a lepší prý nežít vůbec, než žít pod takovou vládou.

Libuše se rozhlédla po zástupu, a když poznala, že rozčileného muže nikdo nehodlá umlčet, promluvila vznešeně a klidně, ačkoli ji jeho prudká řeč velice ranila: „Nevážíte si svobody, chcete pevnější, tvrdší ruku, budiž tedy po vašem,“ pravila. Pak nechala poslat pro své sestry a sama se odebrala na posvátné místo v čarovné zahradě, kde na kameni stála modla boha Peruna. Tam vyčkávala příjezdu sester, a když dorazily na Vyšehrad, dlouze se s nimi radila. Druhého dne rozeslala posly, aby svolali celý národ.

A tak po velkých žních, když se z Vyšehradu ozvalo troubení, hrnuli se muži proudem vzhůru k Vyšehradu, dál hlavní branou, kde se s obdivem zastavovali pod hlavou kance, jejž skolil udatný Bivoj, až všichni došli na hlavní nádvoří před knížecím stolcem. Tam již čekaly tři Krokovy dcery: Kazi, Teta i Libuše. Kněžna nabádala svůj lid, aby nového vladyku volil moudře, neboť on bude vládnout rukou nesmlouvavou. Lidé, ač chtiví nového vládce, si od ní nechali napovědět, koho si mají vyvolit do svého čela. Libuše pozvedla ruce a pronesla věštbu. Pak vystrojili kněžnina nádherného bělouše a poslechli její radu. Kůň je povede k řece Bílině, do dědiny, kde sídlí rod Stadiců. Až zastaví se bělouš u muže, který bude orati se dvěma strakatými volky, v té chvíli budou Libušini vyslanci hledět na jejího manžela a svého nového vladaře. Jeho jméno je Přemysl a jeho pokolení bude dlouho vládnout této zemi…

A to byla další vyšehradská pověst. Těším se zase příště!