Pověsti bájného Vyšehradu – díl 1.

Je tajemná letní noc, na okolních návrších planou ohně, vzduchem se nese zpěv panen i junáků a moudrý Krok sedí v hlubokém zamyšlení…

Byl to právě on, kdo po smrti Praotce Čecha vyslyšel prosbu lidu, aby se stal jejich novým vojvodou a soudcem, a za své sídlo si vyvolil hradiště Budeč. Nevěřil ještě v jediného Boha a kromě moudrosti a spravedlivosti vládl také uměním kouzel a věštectví. Jednoho dne se přede všemi uzavřel do velké síně ve srubu na Budči. Obětoval bohům lesů, hor i vod, a za to je žádal, ať mu dovolí nahlédnout do věcí budoucích. Co mu duchové a bohové zjevili, to zaznamenal do březové kůry jako paměť svým dcerám.

Nato uložil svým poslům, ať se vydají mezi poledne a východ, a až dorazí k řece Vltavě, nechť se dají vésti vůlí bohů.

A tak jeho vyslanci stanuli v hustých lesích na vysoké skále na pravém břehu Vltavy a hleděli do temných hvozdů na protějším břehu. Mimochodem, dnes by hleděli na Smíchov, ale nekažme atmosféru.

Když pak na to místo přispěchal i Krok se svými staršími na rychlých koních, shodli se, že tohle je místo vyvolené. Vystavěli na té skále hrad ze silných dubových a smrkových klád, zbudovali prostorné síně i tiché jizby, silnou bránu s těžkými vraty, a kde nebyl hrad chráněn strmou skálou, tam vyhloubili příkopy a nasypali val. Vodu brali z pramene, jemuž říkali Jizerka, a hrad pojmenovali Vyšehrad.

Tolik praví pověst…

Mělo se to stát někdy v sedmém století, jenže my pro to nemáme důkazy. A právě toto je ta chvíle, kdy do obýváku vpadne nesmlouvavá historická věda a zachová se přesně jako přísný rodič: v nejlepším vám sfoukne romantický plamen svíčky a rozkáže: A spát!

Prý že nejstarší středověké osídlení Vyšehradu lze datovat až od konce 10. století. Ale klidně si tu pomyslnou „svíčku“ krásných českých pověstí nechte plápolat a představujte si, jak naši předkové klátí duby a smrky a staví bájný Vyšehrad… A přijďte zase příště, na druhý díl. Na viděnou.