Čarovná místa: domovní znamení – tajemné i zábavné duše domů

Zvířata, rostliny i plody, nebeská tělesa, osoby, předměty i kuriozity, které se nedochovaly, například osel v kolébce nebo chleba s máslem. Přesně takto označovali obyvatelé středověkých domů své štíty, prostory nad dveřmi a fasády a činili tak zhruba od konce 14. století.

Proč vlastně?

Spolu se vznikem měst pochopitelně vyrůstaly i domy a bylo potřeba je nějak specifikovat a odlišit, chtěl-li k nim někdo trefit. Právě tento účel zastávala domovní znamení. Bylo jednodušší umístit si nad dveře malovaný dřevěný štít, nechat si pomalovat omítku či zhotovit kamenný reliéf nebo sošku. Jinak se totiž totožnost domů musela vyjadřovat popisem přibližně v tomto stylu: v úzké uličce vedoucí odněkud někam, za domem tím a tím a vedle domu toho a toho, těsně předtím, než se zahne tam a tam.

Znamení nezůstávala nutně stejná po celou dobu existence domu, občas se měnila spolu s novým majitelem, a tak na ně časem začal dohlížet úřad, tzv. „úřad šestipanský“, který pohlídal, aby se ve stejné ulici nebo části města nevyskytla dvě stejná jména. Vždyť jak by se vám líbilo, kdyby ve vaší ulici byly dva domy čísla popisného 122?

Jednou z hypotéz, proč je kupříkladu dům U Dvou slunců a ne u jednoho, zní, že v době, kdy se umisťovalo znamení, se už dům s jedním sluncem na Malé Straně vyskytoval. A to by se přece pletlo, ne? Každopádně je jisté, že do této záležitosti, stejně jako do mnoha jiných, řízla Marie Terezie. Zdatná to panovnice… Od roku 1770 se domy pražské začaly označovat čísly a basta fidli. To však neznamenalo, že jste si nad vchod do svého domu nemohli umístit třeba klíč, lva nebo hřeben. Máte kadeřnický salon? Co takové nůžky na fasádě, hm? Někerá znamení vzal čas, respektive lidské ruce. Naštěstí jiné lidské ruce byly té dobroty a alespoň některá z nich uložily do depozitářů muzeí. Jestli zatoužíte přečíst si o domovních znameních hezky dopodrobna a nechat se jimi uchvátit, zalistujte stránkami knihy „Strážci pražských znamení“ od Aleny Ježkové. Dostane se vám podrobných, pečlivě nasbíraných informací. Paní Ježková věnovala studiu znamení a jejich domů opravdu mnoho pozornosti a času – a také je ověnčila spoustou krásných slov, která pohladí po duši. Věřím, že nebudete zklamáni.

A teď už, jak paní Ježková píše, pojďme společně „narušit hradbu každodennosti našich bezmyšlenkovitých cest Prahou“ a zvrátit hlavu k nebesům. Pardon. K domovním znamením.

Vyber si svůj „merk“!

Nedávno jsem pořádala na Instagramu a Facebooku anketu, v níž jsem žádala své sledující, aby mi prozradili, jaké znamení by si na svůj dům umístnili oni. Sešla se nám zajímavá sbírka poutavých motivů! Posuďte sami:

• netopýr
• liška a princ
• písařský brk
• kohout nebo chameleon
• sedm koček
• strom s lucernou
• slunce
• stříbrný šnek
• zlatý lev a nápis „Nguyenovi“
• „Nechte mě“
• vrána s dubovým listem
• ovečku nebo beránka
• kotvu nebo plachetnici
• čtyřlístek
• košťátka
• lišku
• otevřené dveře a v nich srdce
• medvěd, slunečnice, narciska, sova, liška nebo bříza
• hrábě a motyka

Cesta začíná

Obejít všechna pražská znamení za jediný den považuji takřka za nemožné, stejně jako je vypsat do tohoto článku.

„Zkus se tady zastavit zítra ráno. Možná – ale skutečně jen možná bychom ti potom něco říci mohly. Víš přece, jaký je prsten z Týnské náfuka.“

„Nadutec,“ stvrdil prstýnek vpravo.

„Povýšenec a vejtaha,“ přisadil si ten vlevo.

Čarodějky malostranské, s. 43

Kroužky zlaté, stříbrné i jiné si navlékáme na prsty pro okrasu, jako důkaz oddanosti… nebo třeba moci. Prsten je silným symbolem, věděli to už Sauron nebo Rumburak s Arabelou. Nebo třeba mnohem reálnější staří Římané.

V domě U Zlatého prstenu v Týnské ulici na Starém Městě (kousíček od Staroměstského náměstí) dnes sídlí Muzeum hlavního města Prahy. S domovním znamením se pojí pověst, že jej zde jednou v noci ztratilo staroměstské strašidlo. Měšťan z Týnské jej sebral a zavěsil nad dveře jako ochranu. Vrátí se strašidlo, aby si svou cennost vyzvedlo? Prý ano. Zatím ale prsten můžete obdivovat nad vchodem do muzea.

Nebeská tělesa

Září nejen z oblohy, ale někdy i nad dveřmi, a ne pokaždé jsou stříbrná nebo zlatá.

Začneme hvězdou, symbolem naděje a štěstěny. Všichni přece známe rčení „narodit se pod šťastnou hvězdou“. Datum narození se dle zvyklostí označuje právě hvězdičkou…

Černou osmicípou hvězdu najdete v Seminářské ulici na Starém Městě. Další hvězdičky, tentokrát zlaté, vám z domů zazáří v Novém světě nebo na Malostranském náměstí – tam dokonce tři, v domě U Tří zlatých hvězd.

Dalším symbolem je slunce, pro alchymisty značka pro zlato jako nejvzácnější kov. V domě U Dvou slunců prožil mládí spisovatel Jan Neruda. V Celetné ulici ovšem najdete slunce černé, a to už od roku 1514.

Ve Valdštejnské ulici na Malé Straně září sluníčko zlaté. Jedna z hypotéz zní, že právě kvůli existenci tohoto znamení z první poloviny 17. století musel majitel domu U Dvou slunců umístit na svůj dům sluníčka dvě, aby se to nepletlo.

Bytosti půvabné i děsivé

„Jenže když jsme se blížili k číslu popisnému 14, uslyšela jsem: „Čarodějko.“ Ten hlas jsem znala. Byl líbezný jako tichá flétna, jejíž píseň rozfoukal vítr po vodní hladině. Shora z rohu domu na mě promluvila kamenná mořská panna…“

Čarodějky malostranské, s. 98

Kdesi v hlubinách minulého tisíciletí spatřovali námořníci mořské panny, aniž by se tomu podivovali. Nebo to alespoň tvrdili. Krásné ženy s rybím ocasem a dlouhými vlasy držely v ruce zrcadlo. Že si něco takového neumíte představit? Možná je nápovědou příběh, který se vyprávěl o domě z Karlovy ulice, jemuž se už v 15. století říkalo U Sireny, dnes U Kamenné mořské panny. Kdysi tu vystavovali krásku s rybím ocasem ve vodní nádrži. Do krásky se zamiloval jistý pražský mladík. Řečená sirena mu ale prozradila, že její šupinatý ocas není opravdový, načež spolu šťastně pláchli…

Na Staroměstském náměstí, na domě č. 17, je dívka a něco jako beránek s jedním rohem. Toť bájný jednorožec, zvíře, jehož roh měl dle středověké tradice účinky buďto afrodiziakální, nebo měl působit jako protijed (kupci za drahý peníz zásobovali šlechtické sbírky kly mrožů či narvalů). Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic by vám vysvětlil, jak bojácného tvora lapit: umístíte čistou a nevinnou dívku do hlubokého lesa, a až se divoký a zlomyslný (zřejmě měnil povahu dle aktuální potřeby vypravěče) jednorožec půjde pást a tak podobně, uzří čistou dívku, položí jí hlavu do klína a usne jako neviňátko.

Český dějepisec Bohuslav Balbín popsal jednorožce jako uřvanou bytost s tělem koně, nohama slona, ocasem vepře a hlavou jelena. A samozřejmě s jedním dlouhým rohem. Když to člověk čte, zůstane raději u noblesní představy z erbů šlechtických rodů a znaků měst, jako je Třešť nebo Žirovnice, tedy bílého koně s rohem na čele.

Zda vyměšoval duhu, o tom spisy cestovatelské, dějepravné i heraldické mlčí. A taky je možné, že si dávní cestovatelé z Evropy zkrátka neporadili s „mystickým“ viděním úplně obyčejného nosorožce.

Znamení tak trochu nečekaná

Máte rádi med nebo se pyšníte včelařem v rodině? Pak vězte, že na Starém Městě, v ulici 28. října, je dům U Zlatého úlu. Svítí na něj sluníčko a měsíc a nechybí ani poletující včelky. Tento dům je zmiňován už od roku 1789, tudíž na něm včelky bzučely již v době, kdy v Paříži padala Bastila a startovala Velká

francouzská revoluce…

Na Starém Městě chvíli zůstaneme. Hrabata Kinská měla ve vlastnictví dům U Tří per. A skutečně, pod korunkou se vznášejí tři pírka v erbu. Chytíte si je?

V ulici Jilské najdete dům U Zlaté abecedy a ze Starého Města teď hupsneme na Malou Stranu, kde je v Tomášské ulici dům U Zlaté trojky, a od abecedy a čísel přejdeme k něčemu víc od podlahy: v Úvozu najdete náčiní tesařské: na domě U Tří zlatých seker. Na Hradčanech zase něco na zorání pole, neboť na Pohořelci na stěně domu parkuje zlatý pluh. Na Starém Městě je v Jilské dům U Bílé svíčky, na Malé Straně v Míšeňské zase U Bílé kuželky. Provozovala se zde skutečně hra v kuželky, takže barokní znamení, zmiňované již roku 1714, skutečně nelže.

Opeřenci

Je libo klobouk s péry, vějíř či pernatou ozdobu na koňské postroje? Jan Fux, k vašim službám, „pernař“ neboli „fedršmukr“, který si na domě U Tří pštrosů nechal roku 1606 vymalovat na vývěsní štít reklamu na svou živnost. V domě později byla první pražská kavárna. Dům najdete naproti Malostranské mostecké věži vedle Karlova mostu. Váže se k němu povídačka, že Fuxova rozmařilá žena už nevěděla, co by, tak chtěla jednoho pštrosa, potom druhého pštrosa, a když jí manžel nechtěl dopřát třetího, nechal se slyšet, že by raději udělal pštrosa z ní samotné. A tak se žena proměnila v pštrosici.

Oblouk u Malostranské mostecké věže na konci Karlova mostu. Zkuste se před něj někdy postavit, za vámi bude dům U Tří pštrosů! Možná si tam někde koupíte i trdelník.

Není třeba přít se o to, že páv je zvíře nádherné, ale zároveň poněkud hlučné. Možná překvapí, že v 18. století si pražský lid choval pávy „pro potěšení z jejich pestrého peří asi tak jako dnes pejsky“, jak píše Alena Ježková ve svých Strážcích pražských ulic. Obzvláště rozezlení byli ale obyvatelé Malé Strany, kde pávi v podvečer vylétali na střechy a balustrády a jejich hlučení rušilo noční klid. Problém nabyl takových rozměrů, že do toho řízla – už jsme o ní v tomto článku jednou mluvili – opět císařovna Marie Terezie, která roku 1740 vydala zvláštní dekret, omezující chov pávů.

Dnes můžete bílého páva jako domovní znamení obdivovat například v Celetné ulici. Na obrázku níže vidíte živého zástupce, který zdobí Valdštejnskou zahradu.

Šelmy

„Blyštivý lev i dnes majestátně pozvedal pravou tlapu, i když jsem si všimla, že má po včerejšku trochu pocuchanou hřívu a na boku pár šrámů.“

Tajemství Stříbrné čarodějky, s. 38

Jistěže najdeme po Praze mnoho lvů, ale zkrátka nepřišel ani tygr, ač je oproti svému lvímu bratranci spíš raritou. Zatímco lev, moudrý král zvířat, v heraldice i na znameních domů zdomácněl, tygr se v názvech starých pražských domů vyskytuje jen třikrát. Podívejme se do Husovy ulice na Starém Městě, kde kráčí na jednom z domů neohrožený zlatý tygr.

V domě bývala v první polovině 19. století literární kavárna Šochova, kam chodívali Josef Kajetán Tyl či František Ladislav Čelakovský. Zde totiž bylo možno v kavárenském tichu a přítmí poklidně čísti noviny.

Později zde vznikla pivnice, kterou s velkou oblibou navštěvoval Bohumil Hrabal. I sám Bill Clinton tu s ním jednou poseděl. My už to štěstí dnes mít nebudeme…

A ještě jiný druh šelmy na nás z domu shlíží: v Kožné ulici na Starém Městě najdete na krásném renesančním portálu dva medvědy. V tomto domě se narodil Egon Ervín Kisch, „zuřivý reportér“, velký znalec města a milovník zapadlých zákoutí a „knajp“. Mnohokrát na tento dům vzpomínal ve svém díle.

Podle staré pověsti prý ve sklepě tohoto domu ústily všechny podzemní chodby staré Prahy. O domnělých i skutečných chodbách staropražských se toho napsalo a napovídalo mnoho, každopádně když náhodou půjdete Kožnou ulicí, pozdravte medvídky. Portál, jejž střeží, je plný ornamentů, listí i větviček.

Réva nejen tekutá…

„Hele! Ten hrozen se pohnul!“ A ukázala na zelený vinný hrozen na domě nad námi.“

Tajemství Stříbrné čarodějky, s. 194

Ach, vinice. Tekutou révu uměl ocenit král a císař Karel IV. Však také dbal na rozšiřování pražských vinic. Je nasnadě, odkud se vzal název kdysi samostatného města Královských Vinohrad. Kdysi se vinice táhly mezi dnešními Vršovicemi a Žižkovem, střídány ovocnými zahradami. Odkaz na vztah Otce vlasti k vínu nám zanechal i Jan Neruda v Romanci o Karlu IV.

„Pij, Bušku – již se nezarmuť –

a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví:

můj jazyk je jak známo vybíravý –

a našel již v tom víně chuť.“

Tady vás s dovolením s trpkosladkou chutí na jazyku, již zanechá česká réva, opustím a věřím, že stejně výraznou chuť zanechají po sobě i domovní znamení. Je jich ještě nepřeberné množství – zvířat, postaviček i předmětů nečekaných – a já jsem přesvědčená, že jakmile jednou poznáte jejich kouzlo, budete je už pořád hledat…

Přeji vám krásné pěší cesty nejen Prahou – ať jsou co nejčarovnější.