Děti (možná i rodiče) už odpočítávají dny do začátku letních prázdnin, dospělí už vyhlížejí zaslouženou dovolenou, mouchy bzučí hlasitěji, divoké kopretiny na našem oblíbeném místě už stihly vykvést a málem zase odvést, volant v autě už začíná pálit na dotek a zmrzlina chutná zase o trochu líp – léto se blíží a dává o sobě vědět! Pokaždé, když končí jedno roční období, začínám se těšit na to následující, a protože nás letošní jaro docela trestalo mnoha chladnými i deštivými dny, vyhlížím léto s o to větší vervou. Jak pěkně se někde ve stínu čte knížka… Nebo píše. Pokud jde o psaní, aktuálně se nechávám houpat na vlnách nostalgie a unášet…

Chci se s Vámi dnes podělit o něco zdánlivě obyčejného, co se odehrálo v jedné docela malé místnosti – opravdu nevelké, ale kolem dokola vyšperkované krásnými výtvory. A kdo má v dnešní zběsilé době ještě čas zastavit se nad dětskou kresbou na tak dlouho, aby ji stihl doopravdy ocenit, ten potvrdí, že ruka dítěte dokáže na papíře vyčarovat kouzlo, jaké dospělý už jen tak nesvede. Jak to říkal Picasso? „Trvalo mi čtyři roky, než jsem se naučil malovat jako Raffael, ale trvalo mi celý život naučit se malovat jako dítě.“ A dětem je tato schopnost dána od přírody, ovšem když je svěříte do rukou pedagoga, který dělá svou práci s…

Kdy vlastně začíná jaro? Čím dál víc si uvědomuju, že pro mě osobně nezačíná jaro ani datem v kalendáři, ani jarní rovnodenností, ani když vykoukne první květinka, která je ochotná vystavit na odiv svůj květ. S prvními kvítky se stále nacházím ve stavu radostného očekávání. Pro mě totiž začíná jaro ve chvíli, kdy se zazelenají stromy a kdy začnou teplé podvečery. V té chvíli můžu vykouknout z okna a kochat se čerstvou zelení. Jako by vám to posílalo nějakou energii do žil. A pak si kolikrát říkám, že by se můj rok mohl skládat jen ze samých jar, jenomže to si hned vzpomenu na Exupéryho lišku, která Malému princi vyprávěla,…

Neklamu vás svým dnešním náhledovým obrázkem? Dnes to nebude o rytířích, jako spíš o návycích. Zvyk je železná košile. Někdy je jí třeba, jindy je zase zbytečně těžká a nosíme ji… no, zkrátka už jen ze zvyku. To staré moudro o drátěné košili, kterou bývají naše návyky, jsem použila zrovna dnes. Někdy hodíme do placu nějaké rčení, protože to zní učeně, navíc to zavání moudrostí předků a starými pravdami předávanými z generace na generaci. Takže si tím ospravedlníte třeba i fakt, že pořád dokola (moje maminka by řekla: „Jako mravenec…“) chodíte po cestě, kde vám dlažky chodníku skáčou pod nohama jako živé. Jenže vy tamtudy chodíte už od dětství, takže…

Dneska jen krátce – ale zato krásně. I když prý někdy těžce a bolavě (ano, četla jsem Baletky od Miřenky Čechové a líbily se mi, dokonce i ta druhá osoba jednotného čísla mi vyhovovala). Když jsme byly s kamarádkami malé, baletky byly pro některé z nás něco jako těžko dosažitelný sen. Upřímně, neznám osobně žádnou baletku. Snažily jsme se z toho, co jsme viděly v televizi, alespoň odkoukat, jak že to cupitají po těch špičkách, a marně jsme se pokoušely napodobit techniku en pointe pouze na palcích. No, nešlo to. Od útlého věku jsem znala filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny – záběry z baletní…

Začala jsem lehkou slovní hříčkou. Stromobraní proto, že beru našemu obýváku stromeček. Pozdní sběr proto, že z něj sbírám ozdoby pozdě. No, zkrátka uzrál až na konci ledna. Jenže jak tak sbírám ozdoby a vkládám je do papírových krabic (z roku ajc cvajk a z dob vlády krále Klacka), říkám si, proč si takovou nádheru nehýčkáme po celý rok. Já vím, prášilo by se na to. A taky by se to okoukalo. Ale stejně se s vánočním stromkem pokaždé loučím těžko a není za tím jen lenost sundávat z pichlavých větviček zakroucené kovové háčky. Mám prostě vánoční strom ráda a čekání na ten další je pokaždé dlouhé. V naší rodině…

Skoro jako v loterii: sáhni, otevři a čti, bez úmyslu přečíst to celé a s vědomím, žes to už jednou četl. Ale kdy to vlastně dneska uděláme? A proč? A proč ne… Taky to na vás vyskakuje? Stop scrolling… stop scrolling… následuje reklama na nějakou další aplikaci, která vás má nějak reálně obohatit – na rozhledu, vědomostech, dovednostech a podobně. Je jasné, že je řeč o sociálních sítích. Mají i jasná pozitiva, třeba mně se poštěstilo najít přes ně stejně naladěné lidi nebo spoustu inspirace ke tvoření. Jenom člověk nesmí zapomínat těm lidem občas „jen tak napsat“ a v případě tvoření něco opravdu vyprodukovat, protože jinak… zůstanete u toho bezduchého…

Víte, co dělají naši domácí vánoční skřítci během roku? Čekají na Vánoce. A sedí přitom na okenním parapetu, tedy samozřejmě uvnitř. A nudí se. Takový vánoční skřítek bývá středem pozornosti, jakmile udeří advent. To si na něj najednou všichni vzpomenou a vystavují ho do výloh, na pultech, otiskují ho do katalogů, dokonce si zahraje i v reklamách a celkově se těší čilé pozornosti. V jedné z našich oblíbených cukráren stává přes svátky na hlídce učiněný skřítčí obr! V bačkorách. Jakmile ale svátky přejdou, skřítkům – obřím i těm docela mrňavým – končí zábava. Jsou uklizeni bůhví kam a můžou se tam ve tmě akorát tak z dlouhé chvíle tahat za…

Při jedné cestě linkovým autobusem jsem výjimečně vnímala hudbu v rádiu. Přesněji řečeno jsem začala vnímat, když začala hrát skladba, která nějak, něčím drnkla na strunku mých vzpomínek. Od té doby přemýšlím, jak těm pocitům dát slova. Asi jsem to právě vymyslela. Předně musím vysvětlit, že jsem píseň Touha a pláč od kapely Jelen určitě měla znát, v cestě tomu ale stál můj častý pobyt v hudební bublině. A tak když pan řidič a člověk, který vybírá songy v rádiu, onu tuhou bublinu propíchli a skrz vzniklý otvor procpali Jelena, okamžitě po dohrání jsem vytáhla sluchátka a mobil (do té chvíle jsem seděla a ani nedutala) a zadala do vyhledávače…