Víte, co dělají naši domácí vánoční skřítci během roku? Čekají na Vánoce. A sedí přitom na okenním parapetu, tedy samozřejmě uvnitř. A nudí se. Takový vánoční skřítek bývá středem pozornosti, jakmile udeří advent. To si na něj najednou všichni vzpomenou a vystavují ho do výloh, na pultech, otiskují ho do katalogů, dokonce si zahraje i v reklamách a celkově se těší čilé pozornosti. V jedné z našich oblíbených cukráren stává přes svátky na hlídce učiněný skřítčí obr! V bačkorách. Jakmile ale svátky přejdou, skřítkům – obřím i těm docela mrňavým – končí zábava. Jsou uklizeni bůhví kam a můžou se tam ve tmě akorát tak z dlouhé chvíle tahat za…

Při jedné cestě linkovým autobusem jsem výjimečně vnímala hudbu v rádiu. Přesněji řečeno jsem začala vnímat, když začala hrát skladba, která nějak, něčím drnkla na strunku mých vzpomínek. Od té doby přemýšlím, jak těm pocitům dát slova. Asi jsem to právě vymyslela. Předně musím vysvětlit, že jsem píseň Touha a pláč od kapely Jelen určitě měla znát, v cestě tomu ale stál můj častý pobyt v hudební bublině. A tak když pan řidič a člověk, který vybírá songy v rádiu, onu tuhou bublinu propíchli a skrz vzniklý otvor procpali Jelena, okamžitě po dohrání jsem vytáhla sluchátka a mobil (do té chvíle jsem seděla a ani nedutala) a zadala do vyhledávače…

Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé… Tuhle píseň mám spojenou s dětstvím, televizními estrádami a melodiemi linoucími se z malého starého rádia potaženého hnědou kůží. V místě reproduktoru mělo dírky. Tenkrát jsem nesměla ujídat vanilkové rohlíčky, které mi chutnaly ze všeho nejvíc, a obdivovala jsem vosí hnízda, která taťka vyklepával ze žlutých plastových formiček, jež jsem zdědila a nyní je z nich vyklepávám já. A ujídám si vanilkové rohlíčky, jak se mi zachce! Ale i moji rodiče už dávno neskládají cukroví do jedenácti papírových krabic a vesele ujídají i před svátky. Vánočku nám kdysi pekla většinou babička, přesněji řečeno jich napekla několik a navrch v různých velikostech a my jsme potom…

Nejen děti na to čekají: rozsvěcení „obecního“ stromu na náměstí! Nebo někde, kde je vidět. Tak například u nás ve městě má hlavní vánoční strom své tradiční místo před Městskou knihovnou a před ním stává betlém, kde se každý rok fotíme. Máme ještě jeden takový rituál – na stromu bývají velké koule, ve kterých vidíte svůj odraz, když se před ně postavíte, a to je taky perfektní foto. Ovšem… Slavnostní rozsvěcení jsme si letos nechali ujít, a přesto jsme si byli jistí, že tam nebudeme chybět. Zástupy lidí proudící k náměstí v neděli odpoledne nás v tom jen utvrdily. Proto název dnešního článku. Letos jsem totiž zvolila jinou taktiku. Kolem…

„A jakej mám udělat?“ ptá se moje mamka. „Ten, co děláš vždycky,“ říkáme my, i když je to docela jasné. Občas jsme experimentovali, babička-mamka zkusila vyměnit těsto, krémy, polevu… A nakonec vždycky zjistíme, že ten „její“ dort je jenom jeden – právě proto, že je její. To děsné tajemství totiž v sobě skrývá mnoho let zkušeností a jednu neodmyslitelnou tajnou esenci (protože to není ingrediencemi!), pro kterou seriózní věda nemá jméno. A tak ani já pro ni nemám jméno. Je to to něco, co způsobí, že mi mamka může stokrát svěřit svůj recept na dort, jenže dort ode mě nebude zkrátka nikdy chutnat jako dort od ní. Moje polívka nebude…

„Já tak obdivuju ty vaše vlasy,“ říkala jsem kdysi jedné slečně. A ona se zatvářila mírně nešťastně a řekla: „To už mi říkala jedna učitelka. Ptala se mě, jestli mám trvalou, nebo jestli mi takhle kudrnatý rostou samy. Tak jsem jí odpověděla pravdu, že je mám takhle kudrnatý od přírody. Bohužel… A já se je snažím narovnat, ale jak je venku vlhko, je to marný.“ V té chvíli jsem si pomyslela, že kdybych měla takové krásné kudrliny, hýčkala bych si je a nosila je s pýchou. Ale opravdu by to tak bylo? Nebo bych je taky každý den tak trochu nenáviděla a snažila se udělat z nich rovný závoj? V…

Listopad se přehoupl přes svou polovičku, a přestože nás – tedy v našem kraji – svatý Martin i s bílým koněm objeli velkým obloukem, alespoň mrazík rozbalil svá kouzla a čáry. Při ranních procházkách nás vítaly sedmikrásky s cukrovou polevou a postříbřená stébla trávy. A samozřejmě přichází čas, kdy po ránu škrábeme z oken automobilů ledovu krustu a mráz občas pomaluje střechu ledovými květy. I když člověk ráno pospíchá, nedá mi to, abych se aspoň na chvíli nepozastavila nad pravidelností, kterou dokáže příroda vykouzlit i bez kružítka a pravítka. A jak přituhlo a dny jsou kratší a kratší, mám víc času (a taky nálady) na čtení a samozřejmě taky psaní.…