Dolů s tou železnou košilí!

Neklamu vás svým dnešním náhledovým obrázkem? Dnes to nebude o rytířích, jako spíš o návycích. Zvyk je železná košile. Někdy je jí třeba, jindy je zase zbytečně těžká a nosíme ji… no, zkrátka už jen ze zvyku.

To staré moudro o drátěné košili, kterou bývají naše návyky, jsem použila zrovna dnes. Někdy hodíme do placu nějaké rčení, protože to zní učeně, navíc to zavání moudrostí předků a starými pravdami předávanými z generace na generaci. Takže si tím ospravedlníte třeba i fakt, že pořád dokola (moje maminka by řekla: „Jako mravenec…“) chodíte po cestě, kde vám dlažky chodníku skáčou pod nohama jako živé. Jenže vy tamtudy chodíte už od dětství, takže vám připadá logičtější nadávat pokaždé, když zase poskakujete po oživlém chodníku, než abyste prostě přešli na druhou stranu.

No vážně. Na jedné cestě jsou dlažky starší snad než já – a to vám teda povím, že jim už dávno není patnáct. Město je asi opraví. Někdy. Do té doby po nich budeme hopsat a v případě sněžení si necháme taky ošplouchnout nohavice nebo natéct do bot. Ještě můžete jít po trávníku, ale tam vás může potkat ještě něco horšího než rozbředlý sníh, co se o dost hůř sundavá a taky je víc cítit.

Takže hopsáte a nadáváte a nechápete, proč to zatraceně už někdo dávno neopravil. A usmyslíte si a dušujete se, že příště teda ale fakticky už půjdete támhle po tý druhý straně, i když to moc nedává smysl.

Po dnešku už mi to i smysl dává. Dneska jsme opravdu přešli na druhý chodník i za cenu, že přejdeme silnici tam, a po sto padesáti metrech zase nazpátek. Ale po normálním, rovném chodníku, kde při každém druhém kroku nečekáte, že se z podloží vynoří gigantické chapadlo předpotopní bestie a stáhne vás dolů do podsvětí – vždyť co jiného by mohlo neustále vyviklávat ty neposlušné dlažky?

Ještě předtím, než jsme přešli na druhou stranu, jsme si položili otázku, proč vlastně po druhé straně nechodíme už dávno. I když, ano, musíme kvůli tomu přejít tu malou silničku sem a po chvíli zase zpátky jako mravenci, kterým někdo položil přes cestu klacík. A v té chvíli jsem pronesla to okřídlené moudro: to víš, zvyk je železná košile.

Na tomhle poměrně bezvýznamném příkladě je ale krásně vidět, kolik věcí už děláme bezmyšlenkovitě, automaticky, prostě proto, že „se to“ tak dělá, že se to tak dělalo odjakživa a tak to musí vyhovovat, kdyby trakaře padaly. Nevede náhodou cesta jinudy? Jestli tedy nejste rytíř Brtník z Brtníku a nechcete chodit po světě v brnění, které už tak trochu tlačí, je to možná dobré téma k zamyšlení…

Krásné dny… a snad už brzy zaklepe na dveře i to jaro. Mějte se zatím hezky.