Balet, balet…

Dneska jen krátce – ale zato krásně. I když prý někdy těžce a bolavě (ano, četla jsem Baletky od Miřenky Čechové a líbily se mi, dokonce i ta druhá osoba jednotného čísla mi vyhovovala).

Když jsme byly s kamarádkami malé, baletky byly pro některé z nás něco jako těžko dosažitelný sen. Upřímně, neznám osobně žádnou baletku. Snažily jsme se z toho, co jsme viděly v televizi, alespoň odkoukat, jak že to cupitají po těch špičkách, a marně jsme se pokoušely napodobit techniku en pointe pouze na palcích. No, nešlo to. Od útlého věku jsem znala filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny – záběry z baletní zkušebny byly alespoň malým nahlédnutím do tohoto světa. A pochopitelně tehdy v zábavních pořadech a televizních estrádách občas popíral gravitaci Vlastimil Harapes, když přišla řada na uměleckou vsuvku.

Později vysílali tuším německý seriál o baletce Anně. Ten jsem hltala také. Na seriálu bylo vidět, že tohle je pořádná dřina, a když potom do dětského pořadu zavítal učitel baletu a předváděl se svou žačkou, jaké předpoklady musí dívka mít, aby mohla balet dělat, bylo jasné, že baletit budu vždycky maximálně bez baletních špiček s dřevěnou výztuží, na koberci a na palcích, a tutu sukýnka nebude.

Mám zmiňovat film Černá labuť? Vzbudil spoustu rozporuplných reakcí, přesto myslím, že byl vydařený…

První opravdový balet v divadle jsem ale viděla až dost pozdě, v rámci opery Rusalka, a potom představení baletní konzervatoře v našem městském divadle. Lístky jsme měli úplně vpředu, baletkám a baleťákům bylo vidět do tváře, takže jste mohli vnímat i výraz obličeje, který k baletu neodmyslitelně patří. A taky bylo slyšet hlasité ťukání tvrdých baletních špiček o jeviště…

Minulý rok jsme si nadělili Louskáčka na Vinohradech a nedávno jsem si splnila sen – viz úvodní obrázek – a zhlédla naživo, konkrétně v Kongresovém centru, Labutí jezero. Tenhle klasický příběh může mít na jevišti hned několik druhů zakončení, může být happy end, něco mezi, a pak taky úplná tragédie. Prozradím na sebe, že jsem si po návratu z úchvatného představení – navíc s enormním počtem labutí – doma na YouTube sjela všechny možné konce, které se daly dohledat.

A taky to jednou nestačilo. Labutí jezero si v blízkém budoucnu zopakuji. Ten soulad křehkého půvabu a neuvěřitelné fyzické síly je skutečně něco nádherného. Tuším, jak to s Odettou dopadne příště, trochu jsem pátrala… Minule byl happy end. Příště ne tak docela.

Ráda bych řekla – nasaďte si piškoty a jdeme na to, ale bohužel jediné piškoty, které mám k dispozici, jsou ty z igelitového sáčku. Tak aspoň popřeju, ať se svými dny protančíte stejně ladně a půvabně jako křehké, ale silné baletky. Mějte se krásně.