Čarovná místa: Nerudova ulice

Nahoru k Hradu se namáhavě vleče do strmého kopce, dolů spěchá horem pádem směrem k Malostranskému náměstí. Je plná znamení, vysokých starobylých domů, krámků a často i lidí a nese jméno významného literáta, který věnoval Malé Straně celou knihu povídek. Je to „Nerudovka“, která se mnohem déle jmenovala úplně jinak, a já si vás tímto dovolím pozvat na první procházku po čarovných místech, která můžete navštívit samozřejmě i fyzicky, což je úplně nejlepší, ale kdybyste náhodou zatoužili sáhnout pro ně jenom na poličku a zažít přitom čarodějné dobrodružství, najdete je v trilogii Čarodějky malostranské. A teď už se směle vrhněme do kopce. Nebo naopak s kopce.

***Vyklonila jsem se ještě o kousek, abych dohlédla na fasádu domu o pár čísel dál, kde spalo zlaté kolo. A spalo pěkně nahlas. „Hej,“ špitla jsem. „Psst! Nechrápej! Zase se zapomínáš!“

Kulaté znamení na renesančním domě sebou trhlo a probralo se z hlubokého spánku. „Co? Už je ráno?“

„Kdepak. Ale zase chrčíš a rachotíš!“

„Ó, pardon,“ omlouvalo se kolo. „Budu se muset nechat namazat.“

„To bych prosila, dobrou noc!“ popřála jsem mu a zavřela okno. No jasně, lidi tohle neslyší, Budeme muset poprosit meluzíny, aby to kolo trochu promázly, jinak se za chvíli nevyspíme.***

Čarodějka a zlatý elixír, s. 9

Ulice mnoha jmen

Nerudova ulice začíná na pravém horním cípu Malostranského náměstí. Když projdete kolem starobylé lékárny U Černého orla a budete pokračovat směrem vzhůru, dojdete za poměrně drahnou dobu na její horní konec, kde opustíte nejen Nerudovku, ale rovnou i Malou Stranu, neboť zde začínají Hradčany. Po téhle strmé komunikaci už lidé chodí pěkně dlouho. Totiž…

Když Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, zakládal blahé paměti Malou Stranu, které se tehdy ještě říkalo Nové Město, vznikla i tato trasa. Mimochodem, Přemysl Otakar II. zakládal jako o závod, schválně se podívejte, jestli v tom zápalu nezaložil buď přímo vaše město, nebo aspoň nějaké jiné v okolí.

V dávných dobách středověkých se pochopitelně vůbec nevědělo, že zde jednou bude bydlet jistý literát jménem Neruda, a tak se ulici říkalo nahoře Dláždění, dole Strahovská, a to až do 17. století. Pak si vysloužila jméno Krokevní anebo Ostruhová. A právě v Ostruhové bydlíval Jan Neruda, kterého můžeme směle označit za nejznámějšího obyvatele této ulice – však taky po něm roku 1895 získala jméno, které připomíná i pamětní deska na domě U Dvou slunců.

Janův otec byl veterán z napoleonských válek a provozoval zde obchod s tabákem. Mladý Jan zde s matkou žil až do otcovy smrti roku 1857, načež se matka se synem přestěhovali o kousek dál. Nicméně dům U Dvou slunců, který najdeme až úplně v horní části dnešní Nerudovky, vznikl spojením dvou domů. Slavné domovní znamení se dvěma slunečními tvářemi zde bylo už na konci 17. století. V domě je také hostinec s dlouhou tradicí, kde se v 70. letech 20. století scházel pražský underground. I bývalý prezident Václav Havel byl častým hostem…

Domy, co mají tvář

A jaká další znamení můžete vidět? V téhle ulici by si člověk ukroutil krk. Protože čísla domů zavedla až Marie Terezie, museli si majitelé nemovitostí do té doby poradit jinak, a to samozřejmě nejen v Nerudovce, ale i jinde ve staré Praze. Kromě snahy upozornit na sebe si obyvatelé často volili znamení podle praktického kritéria; je asi jasné, koho bychom hledali v domě, na němž je preclík. Když ale kráčíme Nerudovkou, můžeme hádat nebo klidně i pátrat v pramenech po tom, kdo dal nad dveře bílou řepu (byli to nejspíš sedláci), zeleného raka, červeného beránka, zlatou číši, tři housličky (správně, tento dům obývaly houslařské rodiny), hlavu Medusy (ta je na Valkounském domě, kde bydlel i věhlasný architekt Jan Blažej Santini Aichl; škoda, že se toho nedožil Perseus). Původ některých znamení lze vysvětlit a doložit, u jiných už se můžeme opřít pouze o legendy, a to máme mnohkdy na výběr i z několika najednou. Komu se nechce pátrat a hloubat, může půvabná znamení na fasádách zkrátka jen obdivovat, protože je skutečně na co se dívat. A můžete zajít i dovnitř, třeba do krásného antikvariátu U Zlaté číše, nebo se můžete zastavit pod znameními a věnovat tichou vzpomínku těm, kteří zde žili, například před domem U Bílé řepy prý stával proslulý trabant Josefa Kemra, jenž v tomto domě bydlel.

Nejen znameními je ulice živa. V Nerudovce sídlí například rumunské a italské velvyslanectví, ale také zde najdete jeden kostel, kterému se říká „U Kajetánů“. Jeho celý název zní Kostel Panny Marie Matky Ustavičné pomoci a sv. Kajetána a býval při něm klášter, který byl zrušen během reforem Josefa II. na konci 18. století. Málem tehdy kostel zbořili, nakonec ale vyvázl a stojí v Nerudově ulici dodnes, ačkoli mezi okolními domy příliš nápadně neční, naopak je plynule začleněn do okolní zástavby.

Neotvírej bez podkovy v kapse

Nerudova má i svou pověst, která se týká domu U Zlaté podkovy. Tenhle dům získal svou barokní podobu v 18. století a v jeho průčelí vidíme na fresce svatého Václava v rudém plášti s hermelínem. Sedí na vzpínajícím se běloušovi, a právě u jeho kopyta na přední noze je přímo na fresce zlatá podkovička. Podkovu vidíme i nad dveřmi. Věšet si nad dveře podkovu pro štěstí se může vyplatit. Traduje se, že jeden pan domácí kdysi otevřel dveře tohoto domu neznámé stařeně, která v noci žádala o přístřeší. Jinak nechtěla nic moc, jen zbytky od oběda, kuří nohu – tady už to začíná být podezřelé – pak hospodyně našla v kuchyni černá vejce, v domě se začaly ozývat podivné zvuky, na střeše tančily zvláštní postavy, až se pan domácí sebral a s podkovou v kapse šel požádat stařenu, aby si sebrala saky paky a šla. Našel však už jen peníze páchnoucí samotným peklem, které věnoval místním sirotkům, a podkovičku, která ho ochránila, zavěsil nad dveře. Můžete si o tom přečíst v knize Magdaleny Wagnerové „Příběhy starých pražských domů“.

Držte si kabelky, strašidlo jde!

Od pověstí přejdeme k duším, které údajně nenalezly klidu ani po smrti. Historické ulice města Prahy jsou prodchnuté legendami, zdejší kouty jsou strašidly a duchy přímo prolezlé – snad se duchové neurazí – a není tomu jinak ani v Nerudovce, která má rovněž své přízračné obyvatele. Dle tradice tudy obcházejí hned dvě strašidla a zřejmě si navzájem nepřekážejí, navíc je spojuje bezhlavost. To první bloumá ulicí s hlavou v podpaží už dobrých čtyři sta let, od třicetileté války. Hlava i tělo kdysi patřily Švédovi, který tak vehementně loupil a kořistil, až jeho řádění zarazili samotní Malostranští a pustili se do toho s takovou vervou, že přitom raubíř přišel o hlavu. Zakopali ho na hřbitově pod Jánským vrškem. Švéd si možná dodnes nevšiml, že už je po všem, a občas si takhle v noci vyrazí na koni vzhůru k Úvozu na další loupeživou výpravu. Tak si držte kabelku, jestli na něj natrefíte.

Druhým strašidlem je ohnivě žhnoucí kostlivec, kterému chybí leb a zjevuje se v pátek o půlnoci. Před dům U Tří zlatých korun přijede v tu dobu kočár, z domu vyjde kostlivec, co vypadá, jako by ho sžíraly plameny pekelné, nastoupí do kočáru a tradá vzhůru do kopce. Co provedl? Neví se.

Kdybyste se Nerudovkou nechtěli potloukat o půlnoci, ale při setmění, nenechte si ujít rozsvěcení plynových lamp v horní části ulice. Nerudovka ústí vlevo nahoře do Úvozu, odkud, když si trochu popojdete do kopce, uvidíte noční osvícenou Petřínskou rozhlednu. Když se rozhodnete zatočit vpravo, ocitáte se již v ulici Ke Hradu. Z ní můžete ještě odbočit doleva a kolem Jana Nepomuckého vyjít po Radnických schodech do Loretánské ulice. Anebo pokračovat doprava a strmě vzhůru až na Pražský hrad. Tam vám bude za soumraku odměnou výhled na nádhernou osvětlenou Prahu, když den pomalu předává žezlo noci a obloha je krásně tmavomodrá.

Přeji krásné nerudovské toulky!