Čarodějky ďáblické. A pes

Šest malých čarodějů, dvě kempodějky, jeden pes, jedna autorka – kolik to dohromady dělá? No přece jednu dnešní besedu!

Čarodějky malostranské zase jednou změnily působiště a z Nerudovky se – jak jinak než transcendentním kouzlem – přenesly až na samý okraj hlavního města, a sice do Ďáblic. Kdo Čarodějky četl, ten se možná zeptá, jestli se tam někde nepotloukal čert Lorenzo, ale ne. Jediný čertík, který dnes v ďáblickém centru Vlna byl, šil s fenkou Jinx, když zahlédla míček.

A co jsme mezitím dělali my, lidé?

Tak například dvě báječné studentky Terezu a Lucii, které se dětem v knižním kempu starají o zábavu, jsme na chvíli proměnili v členky Malostranského rodu, ale to předbíhám.

Když jsem do „Vlny“ dorazila, děti byly zrovna po uši zabrané do kreslení poliček pro bylinky, které si předtím nasbíraly, já jsem se nechala důkladně přivítat okouzlující psí slečnou Jinx a se dvěma sympatickými studentkami jsme si povídaly o tom, jak to v knižním kempu chodí a jak tam mají šikovné děti. Což se prokázalo hned za malou chvíli, kdy jsme se všichni společně pustili do besedování, dnes totiž v knižním kempu byly na pořadu knihy Prašina od Vojtěcha Matochy a právě také Čarodějky malostranské.

Nejprve jsme se seznámili s rodem Malostranských a s Nerudovou ulicí, a při té příležitosti jsme hned Terezu proměnili v Ginevru VI. Malostranskou, jako čarodějce jsme jí přidělili dobrodružnou povahu rebelky a černou auru. Z Lucie se na chvíli stala hlavní hrdinka, Ginevra VII. Malostranská, a z jejího psa kočkodlak. Když se chce, všechno jde! Nebojte, zase jsme jim všem třem vrátili jejich původní podobu, na mou duši! Ale pro jistotu přikládám fotku.

Pak jsme si přečetli ukázku z knihy, a právě v té chvíli začalo být jasné, že mám před sebou děti neobyčejné. Nejen že byly bystré, přemýšlivé a pohotové (a taky pohodové), ale když na mě jeden chlapec zničehonic vysypal z rukávu přesný popis krásné Laury bez hlavy, strašidla z Karmelitské ulice, a pak ještě kostlivce s hřebem v hlavě z Tomášské ulice, málem jsem se překvapením taky proměnila v kočkodlaka! Povídali jsme si o tom, kde hledat salamandry, jak vypadají meluzíny nebo co je to Kodex a proč je dobré ho dodržovat, a taky že šlapadla a loďky na Vltavě půjčuje zásadně vodník Kejř. Tedy v knize určitě. Ukázali jsme si čarodějnický rodokmen a mapu magické Prahy a nakonec přišla povinná prohlídka originálů některých ilustrací, kterou nikdy nevynechávám, neboť vidět čarokrásné perokresby od Strigy přímo na čtvrtce tak, jak vznikly na Islandu, je zkrátka zážitek.

Ale i já jsem si mohla něco prohlédnout – zkusili jste někdy vést imaginární knihovnu? Včetně financování a organizace? Pozor, zde jsou dokonce i dětmi vlastnoručně vyrobené, napsané a ilustrované knihy!

Odnáším si opět další zážitek, zkušenost i poučení: nepodceňujte děti, protože v jejich hlavičkách to pořádně šrotuje a dokážou vás pěkně překvapit dotazem a naprosto uzemnit svou představivostí i vědomostmi.

Třešnička na dortu? Nebo spíš na chutném obědě. V jídelně nám totiž hráli Queeni, což vypadalo, jako bych si ten hudební doprovod na rozloučenou snad objednala.

Milé děti, ať vám vyjdou vaše plány a splní se sny, moc ráda jsem vás poznala. Skvělému dozoru Tereze a Lucii ještě jednou děkuji za pozvání, vřelé přijetí a příjemně a smysluplně strávené dopoledne.

Mějte se všichni krásně a užívejte si knih!