Poprvé jsem na zmínku o Vídni jako o městě snů narazila na střední škole v knize Vítězný oblouk od E. M. Remarqua. Přibližně ve stejném věku jsem ji poprvé navštívila a od té doby se tam jednou za čas vracím. Legendární císařovna Na portréty Sissi můžete narazit téměř na každém kroku, císařskými rezidencemi počínaje a obchody se suvenýry konče. Její život nebyl ani zdaleka tak pohádkový, jak nám ho vylíčily romantické filmy s nezapomenutelnou Romy Schneider, přesto tato „überirdisch schöne“ neboli nadpozemsky krásná dáma fascinuje už po mnoho desetiletí. Její život se začal na Štědrý den v Bavorsku a skončil rukou atentátníka u Ženevského jezera, a ani mezitím to nebyla…

Děti (možná i rodiče) už odpočítávají dny do začátku letních prázdnin, dospělí už vyhlížejí zaslouženou dovolenou, mouchy bzučí hlasitěji, divoké kopretiny na našem oblíbeném místě už stihly vykvést a málem zase odvést, volant v autě už začíná pálit na dotek a zmrzlina chutná zase o trochu líp – léto se blíží a dává o sobě vědět! Pokaždé, když končí jedno roční období, začínám se těšit na to následující, a protože nás letošní jaro docela trestalo mnoha chladnými i deštivými dny, vyhlížím léto s o to větší vervou. Jak pěkně se někde ve stínu čte knížka… Nebo píše. Pokud jde o psaní, aktuálně se nechávám houpat na vlnách nostalgie a unášet…

Chci se s Vámi dnes podělit o něco zdánlivě obyčejného, co se odehrálo v jedné docela malé místnosti – opravdu nevelké, ale kolem dokola vyšperkované krásnými výtvory. A kdo má v dnešní zběsilé době ještě čas zastavit se nad dětskou kresbou na tak dlouho, aby ji stihl doopravdy ocenit, ten potvrdí, že ruka dítěte dokáže na papíře vyčarovat kouzlo, jaké dospělý už jen tak nesvede. Jak to říkal Picasso? „Trvalo mi čtyři roky, než jsem se naučil malovat jako Raffael, ale trvalo mi celý život naučit se malovat jako dítě.“ A dětem je tato schopnost dána od přírody, ovšem když je svěříte do rukou pedagoga, který dělá svou práci s…

Kdy vlastně začíná jaro? Čím dál víc si uvědomuju, že pro mě osobně nezačíná jaro ani datem v kalendáři, ani jarní rovnodenností, ani když vykoukne první květinka, která je ochotná vystavit na odiv svůj květ. S prvními kvítky se stále nacházím ve stavu radostného očekávání. Pro mě totiž začíná jaro ve chvíli, kdy se zazelenají stromy a kdy začnou teplé podvečery. V té chvíli můžu vykouknout z okna a kochat se čerstvou zelení. Jako by vám to posílalo nějakou energii do žil. A pak si kolikrát říkám, že by se můj rok mohl skládat jen ze samých jar, jenomže to si hned vzpomenu na Exupéryho lišku, která Malému princi vyprávěla,…

Neklamu vás svým dnešním náhledovým obrázkem? Dnes to nebude o rytířích, jako spíš o návycích. Zvyk je železná košile. Někdy je jí třeba, jindy je zase zbytečně těžká a nosíme ji… no, zkrátka už jen ze zvyku. To staré moudro o drátěné košili, kterou bývají naše návyky, jsem použila zrovna dnes. Někdy hodíme do placu nějaké rčení, protože to zní učeně, navíc to zavání moudrostí předků a starými pravdami předávanými z generace na generaci. Takže si tím ospravedlníte třeba i fakt, že pořád dokola (moje maminka by řekla: „Jako mravenec…“) chodíte po cestě, kde vám dlažky chodníku skáčou pod nohama jako živé. Jenže vy tamtudy chodíte už od dětství, takže…