Neklamu vás svým dnešním náhledovým obrázkem? Dnes to nebude o rytířích, jako spíš o návycích. Zvyk je železná košile. Někdy je jí třeba, jindy je zase zbytečně těžká a nosíme ji… no, zkrátka už jen ze zvyku. To staré moudro o drátěné košili, kterou bývají naše návyky, jsem použila zrovna dnes. Někdy hodíme do placu nějaké rčení, protože to zní učeně, navíc to zavání moudrostí předků a starými pravdami předávanými z generace na generaci. Takže si tím ospravedlníte třeba i fakt, že pořád dokola (moje maminka by řekla: „Jako mravenec…“) chodíte po cestě, kde vám dlažky chodníku skáčou pod nohama jako živé. Jenže vy tamtudy chodíte už od dětství, takže…

Dneska jen krátce – ale zato krásně. I když prý někdy těžce a bolavě (ano, četla jsem Baletky od Miřenky Čechové a líbily se mi, dokonce i ta druhá osoba jednotného čísla mi vyhovovala). Když jsme byly s kamarádkami malé, baletky byly pro některé z nás něco jako těžko dosažitelný sen. Upřímně, neznám osobně žádnou baletku. Snažily jsme se z toho, co jsme viděly v televizi, alespoň odkoukat, jak že to cupitají po těch špičkách, a marně jsme se pokoušely napodobit techniku en pointe pouze na palcích. No, nešlo to. Od útlého věku jsem znala filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny – záběry z baletní…

Začala jsem lehkou slovní hříčkou. Stromobraní proto, že beru našemu obýváku stromeček. Pozdní sběr proto, že z něj sbírám ozdoby pozdě. No, zkrátka uzrál až na konci ledna. Jenže jak tak sbírám ozdoby a vkládám je do papírových krabic (z roku ajc cvajk a z dob vlády krále Klacka), říkám si, proč si takovou nádheru nehýčkáme po celý rok. Já vím, prášilo by se na to. A taky by se to okoukalo. Ale stejně se s vánočním stromkem pokaždé loučím těžko a není za tím jen lenost sundávat z pichlavých větviček zakroucené kovové háčky. Mám prostě vánoční strom ráda a čekání na ten další je pokaždé dlouhé. V naší rodině…

Skoro jako v loterii: sáhni, otevři a čti, bez úmyslu přečíst to celé a s vědomím, žes to už jednou četl. Ale kdy to vlastně dneska uděláme? A proč? A proč ne… Taky to na vás vyskakuje? Stop scrolling… stop scrolling… následuje reklama na nějakou další aplikaci, která vás má nějak reálně obohatit – na rozhledu, vědomostech, dovednostech a podobně. Je jasné, že je řeč o sociálních sítích. Mají i jasná pozitiva, třeba mně se poštěstilo najít přes ně stejně naladěné lidi nebo spoustu inspirace ke tvoření. Jenom člověk nesmí zapomínat těm lidem občas „jen tak napsat“ a v případě tvoření něco opravdu vyprodukovat, protože jinak… zůstanete u toho bezduchého…

Víte, co dělají naši domácí vánoční skřítci během roku? Čekají na Vánoce. A sedí přitom na okenním parapetu, tedy samozřejmě uvnitř. A nudí se. Takový vánoční skřítek bývá středem pozornosti, jakmile udeří advent. To si na něj najednou všichni vzpomenou a vystavují ho do výloh, na pultech, otiskují ho do katalogů, dokonce si zahraje i v reklamách a celkově se těší čilé pozornosti. V jedné z našich oblíbených cukráren stává přes svátky na hlídce učiněný skřítčí obr! V bačkorách. Jakmile ale svátky přejdou, skřítkům – obřím i těm docela mrňavým – končí zábava. Jsou uklizeni bůhví kam a můžou se tam ve tmě akorát tak z dlouhé chvíle tahat za…

Při jedné cestě linkovým autobusem jsem výjimečně vnímala hudbu v rádiu. Přesněji řečeno jsem začala vnímat, když začala hrát skladba, která nějak, něčím drnkla na strunku mých vzpomínek. Od té doby přemýšlím, jak těm pocitům dát slova. Asi jsem to právě vymyslela. Předně musím vysvětlit, že jsem píseň Touha a pláč od kapely Jelen určitě měla znát, v cestě tomu ale stál můj častý pobyt v hudební bublině. A tak když pan řidič a člověk, který vybírá songy v rádiu, onu tuhou bublinu propíchli a skrz vzniklý otvor procpali Jelena, okamžitě po dohrání jsem vytáhla sluchátka a mobil (do té chvíle jsem seděla a ani nedutala) a zadala do vyhledávače…

Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé… Tuhle píseň mám spojenou s dětstvím, televizními estrádami a melodiemi linoucími se z malého starého rádia potaženého hnědou kůží. V místě reproduktoru mělo dírky. Tenkrát jsem nesměla ujídat vanilkové rohlíčky, které mi chutnaly ze všeho nejvíc, a obdivovala jsem vosí hnízda, která taťka vyklepával ze žlutých plastových formiček, jež jsem zdědila a nyní je z nich vyklepávám já. A ujídám si vanilkové rohlíčky, jak se mi zachce! Ale i moji rodiče už dávno neskládají cukroví do jedenácti papírových krabic a vesele ujídají i před svátky. Vánočku nám kdysi pekla většinou babička, přesněji řečeno jich napekla několik a navrch v různých velikostech a my jsme potom…

Nejen děti na to čekají: rozsvěcení „obecního“ stromu na náměstí! Nebo někde, kde je vidět. Tak například u nás ve městě má hlavní vánoční strom své tradiční místo před Městskou knihovnou a před ním stává betlém, kde se každý rok fotíme. Máme ještě jeden takový rituál – na stromu bývají velké koule, ve kterých vidíte svůj odraz, když se před ně postavíte, a to je taky perfektní foto. Ovšem… Slavnostní rozsvěcení jsme si letos nechali ujít, a přesto jsme si byli jistí, že tam nebudeme chybět. Zástupy lidí proudící k náměstí v neděli odpoledne nás v tom jen utvrdily. Proto název dnešního článku. Letos jsem totiž zvolila jinou taktiku. Kolem…

„A jakej mám udělat?“ ptá se moje mamka. „Ten, co děláš vždycky,“ říkáme my, i když je to docela jasné. Občas jsme experimentovali, babička-mamka zkusila vyměnit těsto, krémy, polevu… A nakonec vždycky zjistíme, že ten „její“ dort je jenom jeden – právě proto, že je její. To děsné tajemství totiž v sobě skrývá mnoho let zkušeností a jednu neodmyslitelnou tajnou esenci (protože to není ingrediencemi!), pro kterou seriózní věda nemá jméno. A tak ani já pro ni nemám jméno. Je to to něco, co způsobí, že mi mamka může stokrát svěřit svůj recept na dort, jenže dort ode mě nebude zkrátka nikdy chutnat jako dort od ní. Moje polívka nebude…