Blog: Bludiště, když neumíš číst

Hledala jsem v městské knihovně Thomase Manna. Nenašla jsem ho. Ani žádnou knihu od něj. Pochopitelně jsem mohla oslovit personál, ale… Měla jsem obavu, že skončil ve skladu, a nechtěla jsem to slyšet nahlas. (Spoiler: ověřila jsem si později dostupnost v katalogu – a ano. Skončil ve skladu. Jak se stane, že získáš Nobelovu cenu, a pak skončíš ve skladu? Dokonce u některých kusů bylo připsáno „vzadu“. Ale o tom jsem dneska psát nechtěla).

Tak dobře, věhlasného literáta si někdy nechám vydolovat ze skladu, ale jak jsem tak neúspěšně pátrala mezi regály a doufala (a zoufala), najednou se v dospěláckém oddělení vynořila úplně malá holčička. Měla culík, a když mě spatřila, tak i vykulené oči. „Jé!“ řekla. Asi nečekala, že v tom svérázném prostředí narazí na člověka. Pak si ale dala ruce v bok a řekla: „To je ale bludiště!“ Musela jsem jí dát za pravdu. Pak jsme hodily řeč. Věkový rozdíl mezi námi byl plus mínus čtyřicet let, ale jí to ve spontánní konverzaci nebránilo. Přejela prstem po knížkách a řekla: „Co to je?“ Říkám: „Knížky.“ Ona na to: „Aha. Jenže já neumim číst.“

Tak jsme se dohodly, že až se číst naučí, bude chodit nééé do toho bludiště (v jehož temných útrobách zcela nerušeně dřímá Thomas Mann), ale nahoru, do dětského oddělení, kde jsou polštářky, koberec a obrázkové knížky. No ale když jsme vyšly zpoza regálu, objasnila se identita holčičky – byla to dcerka mojí známé, kterou jsem nějakou dobu neviděla. A holčiččin brácha si shora z dětského oddělení nesl Deník malého poseroutky a ještě něco, už nevím co.

A že prý doma společně čtou Harryho Pottera a už jsou ve třetím dílu.

Tak já příště zase vyrazím do bludiště budu doufat, že mi tam Thomase Manna mezitím nesežere Voldemort.

Přeji vám krásné dny.