Čarovná místa: Kampa – jeden z nejkrásnějších městských ostrovů

Prý jí konkuruje ostrov svatého Ludvíka v Paříži na Seině, ale nyní žádám ctěná světla reflektorů slávy, ať se zaměří jen a jen na ni: na pětihektarovou krásku jménem Kampa, kde potkáte modrou lišku, památný platan, zuřivé mandlující strašidlo, žluté tučňáky, obří lezoucí nemluvňata, šlechtický palác a také vilu, kde bydlel Jan Werich a o které vznikl slavný román. A taky si tam, když počasí dovolí, můžete roztáhnout deku a udělat si příjemný piknik na zdejší rozlehlé travnaté ploše. Tam mezi Vltavou a Čertovkou, která se od vodního toku na chvíli oddělí, aby se s ním po 740 metrech zase spojila, vás čeká nejedno kouzlo…

Kampu sice stále nazýváme ostrovem, ovšem dnes na ni určitě dojdete i suchou nohou, dokonce máte několik možností. Můžete sejít po krásném dvojitém schodišti přímo z Karlova mostu, případně si tam projdete přímo pod jedním z mostních oblouků z ulice U Lužického semináře (jestli chcete zpečetit lásku nebo přátelství, nezapomeňte s sebou vzít zámeček a zavěsit ho na mostku přes Čertovku). Taky to můžete vzít od Lennonovy zdi nebo od mostu Legií. A až tam budete, dejte pozor na šelmy psovité! A tím nemyslím čtyřnohé mazlíčky, kteří sem s oblibou chodí aportovat míček.

Protože jsme tady v sérii článků o čarovných místech, můžeme si dovolit i šelmy nevšedně zbarvené. Řeč je o domovním znamení modré lišky na dnešním sídle estonského velvyslanectví. Zdá se, že blankytná liška, nesoucí v tlamičce větvičku, nebyla první obyvatelkou fasády domu; malované Pražské jezulátko, které dnes můžeme vidět nad ní spolu s letopočtem 1664, tu totiž bylo ještě dříve než vykutálená modrá šelmička. Na rynku, kde dům stojí, se již od sedmnáctého století konaly proslulé hrnčířské trhy, na jejichž tradici dnes navazují trhy moderní. Vzpomeňte si včas a na konci srpna zapátrejte, zda se začátkem září konají na Kampě hrnčířské trhy. Udělejte si poznámku do kalendáře a navštivte přehlídku renomovaných řemeslníků, až přijde čas!

I o Kampě se traduje, že zde pobývají bytosti ne tak docela lidské, naštěstí však mírumilovné a přátelské. Nevzpomněli jste si teď na filmové chobotničky ze zvláštní živé hmoty, které bydlely ve druhém patře a gumovaly chapadly písmenka z knížek? Tak ty sem patří taky. S kampou, Vltavou a jejím slepým ramenem Čertovkou se však pojí bytosti starší, tvarované nikoli dvěma dětmi, ale českým folklórem. Zelený šůsek, ze kterého kape, pentličky na klobouku… Jasně, vodníci! O hastrmanech se říkávalo, že si potrpí na dobré pivo a posezení v hospodě se škopíčkem vody u nohou. O topení kolemjdoucích či kolemplavajících naštěstí nemáme v případě zdejšího vodníka žádné zprávy, zato nějakou tu rybu vám od cesty dá, když mu přinesete výše zmíněného lahváče. Nebo raději točené? Spíš budete rádi, když na vodníka vůbec narazíte. Moderní hospody bez flašinetů a harmonik ho prý totiž moc neberou, a tak většinou zůstává pod vodou. Možná tam čeká na návrat starých dobrých časů.

S Kampou je rovněž spojován duch zoufalého děvčete, které už dál nedokázalo snášet krutou výchovu svého otce a soužit se kvůli nešťastné lásce k chlapci, a tak ukončilo svůj život skokem do vody. Od té doby zde dle pověsti obchází její duše.

Od nebohé dívky pojďme k něčemu veselejšímu. Kdo to tady stojí frontu už od roku 2008? No přece žlutí tučňáci! Až se budete příště dívat z Kampy na Vltavu, můžete si je přepočítat. Je jich přesně třiatřicet a v noci svítí.

Obejmete tenhle strom? Odpověď zní: leda by vás na to bylo víc. Tento majestátní platan se totiž pyšní pětimetrovým obvodem kmene. Vysadila ho tu Barbora Kolowratová-Krakovská po roce 1813, můžete si tedy spočítat, kolikáté narozeniny letos tenhle krasavec slaví. A když už přišla řeč na Lichtenštejnský palác, tak ten tu je od konce 17. století. Barbora Krakovská z Kolovrat koupila barokní stavbu na Vltavě v roce 1741 a rod Kolovratů jej zhruba po devadesáti letech prodal právě Lichtenštejnům. Ani těm však nevydržel věčně, neboť se nakonec ocitl v majetku rodiny Odkolků (moje babička kdysi zpívávala: já mám holku od Odkolků, ta má oči jako šmolku…), majitelů sousedních Sovových mlýnů. Doslova ikonické mlýnské kolo snad netřeba připomínat, jen snad… Podívali jste se pořádně? Nesedí tam u kola nějaká postavička v zeleném fráčku? Máte pro něj lahváče? Ne? Tak honem pro něj!

Ještě dlužno dodat, že na místě dnešního veřejného parku se kdysi nacházela zahrada přináležející právě k paláci. Stály tu mytologické sochy a exotické dřeviny, třeba zmíněný památný platan.

A od platanu uděláme jen pár kroků k jedné proslulé vile, která – možná? – inspirovala pana Vladimíra Neffa k napsání psychologického románu Třináctá komnata. Když vilu obejdete kolem dokola, určitě odhalíte kulaté okénko. Za ním se jak v knize, tak v reálu nachází tajná komnata, přesněji řečeno spíše komůrka. Jenom kulatá váza, z níž stará věštkyně předpovídala budoucnost, už tu není.

Přestal se smát a pohlédl na Blanku divoce. — To není žádná váza, děvče pošetilé. Ty nevíš, kde jsme? Tady je zátoka marnosti a konce… a tady, právě na tomto místě, kam lidé vkročí jen jednou za čas, ležela léta a léta ukryta kouzelná koule staré cikánky Strakaté, o které nám vyprávěl Mudrus… ležela tu a čekala na mne. Pojď. — Prudce vstal, tiskna kouli k umazané hrudi. — Pryč odtud. Myslím, že bych tu zešílel…

Vladimír Neff, Třináctá komnata

Až při obcházení vily najdete kulaté okénko, uvidíte, že se nedívá na Čertovku, jak tomu bylo v knize Třináctá komnata. Jen pozor, Čertovka je v knize nazývána Ďáblicí! Abychom se zde ale nemotali od čerta k ďáblu, řekneme si raději něco o samotné Werichově vile. Tak zaprvé se jí vždycky neříkalo takhle, ještě předtím byla totiž známá jako Dobrovského domek. Stojí tu nejméně 450 let a bývali zde koželuzi. Když se ale majitelem vily stal rod Nosticů, koželužna byla zrušena a právě tehdy se sem dostal Josef Dobrovský, který u Nosticů pracoval jako vychovatel. V roce 1918 přešla vila do vlastnictví státu a sloužila k bytovým účelům, ale bohužel ani tento krásný dům nebyl ušetřen povodní v roce 2002, kdy voda vystoupala až do prvního patra. Dnes slouží vila kulturním účelům. Předtím se zde však v roli nájemníků vystřídalo několik důležitých osobností, kromě Josefa Dobrovského a Jana Wericha také historik umění Zdeněk Wirth, herec Jiří Voskovec a básník Vladimír Holan. Chcete jeden typický pavlačový drb? Prý se pan Holan s panem Werichem navzájem tak úplně nemuseli…

Teď si popojdeme trochu blíž ke Karlovu mostu, kde stojí dům opředený pověstmi a ozdobený svatým obrázkem Panny Marie.

Dům U Obrazu Panny Marie upoutá již při pohledu z Karlova mostu. Nad malým tepaným balkonem je nejen obraz, ale také dva válečky z mandlu. Přítomnost obojího si lidé vysvětlovali různě, tak třeba pověst o obrázku Panny Marie existuje hned v několika variantách, někdy měl obrázek chránit obyvatele domu před povodní, jindy před loupeživými útoky nenechavých Švédů za třicetileté války. Další verze zní, že obraz i s manželkou vystrčil na balkon rozhněvaný manžel, když jeho choť nevěnovala pozornost ničemu jinému než Matce Boží a zanedbávala veškeré povinnosti. A pokud jde o válečky z mandlu, tak o těch kolují pověsti vyloženě úsměvné, v jedné z nich jsou tam kvůli strašidlu, které v noci trýznilo obyvatele Kampy svou bezuzdnou touhou mandlovat až do samého rána, a běda, jak mu nebylo vyhověno a u mandlu nenašlo hromádku prádla. To pak za příšerného kvílení vzteky rozmandlovalo jakoukoli textilii, která mu přišla pod přízračnou ruku. Dalším kuriózním vysvětlením je, že s válečky „posiloval“ zamilovaný mládenec, aby tak vyrýsoval svaly pro potěchu oka své vyvolené. Já si však kladu otázku: nebyl v tom domě prostě jenom mandl? Můžete to vzít jako výzvu a vydat se na pátrání po původu válečků na domě na vlastní pěst.

Nuže, to byla kouzelná a okouzlující Kampa. Až tudy půjdete, pozdravujte ode mě obří bronzová miminka. Hlavně si je nezkoušejte pochovat, jedno váží osm set kilogramů!

A skočte si třeba okouknout moderní umění do Musea Kampa v areálu Sovových mlýnů, nebo krátce zameditujte u sochy Harmonie, kterou najdete dole u vody kousek pod muzeem. Kromě Harmonie se můžete na chvíli zastavit u pomníku Josefa Dobrovského, busty Jana Wericha, Sedící dívky nebo u sochy Révy. A Mrkněte dolů k Čertovce, jestli tam nesedí marnivá vodní panna. A taky mrkněte do zdejšího parku, jestli tam, opřena o strom, nepodřimuje teta Kraslava.

Přeji vám krásný den na Kampě i mimo ni!