Jsi jaro, léto, podzim, zima, nebo jsi svá?

#glosa Ten hashtag jsem sem dala naschvál, víceméně pro pobavení, protože normálně to nedělám. Dnes to ale bude skutečně jen krátké zamyšlení. Udály se dvě věci, jedna nedávno a druhá dávno. Nedávno jsem psala o tom, jak jsem absolvovala další kolečko úklidu s Marií Kondo. Každé takové třídění a posílání věcí dál mě znovu přivede k zamyšlení, jaké věci si chci nejen aktuálně ponechat, ale také v budoucnu pořídit. V oblečení mi hodně pomáhá takzvaná „capsule wardrobe“, skládající se z navzájem snadno kombinovatelných základních kousků, většinou dosti neutrálních barev. Člověku to pomáhá udržet onu hranici, za kterou nepůjdeme a nepustíme se do zbrklého pořizování věcí, které se potom valí doma, zabírají místo a po dvou letech je stejně musíme vyhodit s odůvodněním „tohle jsem neměla dva roky na sobě, protože se mi to k ničemu nehodí“. Ale barvami, které já sama tak nějak intuitivně preferuji, se ovšem dostávám k té druhé věci, která se stala před poměrně dlouhou dobou. Před několika lety jsem si totiž střihla „proměnu“ u vizážistky. Byla to velmi milá, usměvavá paní a hezky se s ní povídalo. Jak jsem se proměnila, si už vlastně moc nepamatuju, ale měla jsem z toho zážitku hezké fotky. Uměla jsem to líčení a česání potom napodobit doma? Ne, vážně moc ne. Dozvěděla jsem se ale konečně, že jsem barevný typ „jaro“. Což bylo fajn, jaro mám spolu s podzimem nejraději. Jenže…

Když vám někdo udělá barevnou typologii, názorně vám ukáže, které barvy a odstíny vás dělají vizuálně starší, unavenější, nechají vám vylézt kruhy pod očima a vrásky, a ve kterých naopak budete zářit. V zrcadle. V očích druhých. Nebo v očích vizážisty, nebo i v těch vašich… A možná i jo. A nechápejte mě špatně, proměny jsou skvělá věc, ukážou vám, jak to můžete dělat. Báječné na tom je, že nemusíte.

Vizážisté konec konců „jen“ dělají svou práci, za kterou dostanou po zásluze zaplaceno, vám se dostane poradenství a spousty tipů, jak to udělat, když teda budete chtít zrovna zářit, na chvíli poručit kruhům pod očima, aby si laskavě vzaly na dnešek volno, prostě nosit barvy, které lichotí vašemu fototypu.

Stále čekáte, kdy přijde to proklamované zamyšlení? Jo, hned to bude.

Někdy mi připadá, že dnešní – dost možná nejen dnešní – společnost dá hodně, snad až příliš, na „vizuál“. Typologie rozličného druhu vás vizuálně rozdělí do krabiček, na ty se lípne nápis – navlékat do toho a toho, protože v tom se bude cítit nejlíp… Schovat širší boky – ideál jsou přece přesýpací hodiny. Musíte vyrovnat tu disproporci mezi šířkou boků a ramen! Svaté, nedotknutelné přesýpací hodiny… Šťasten, kdo se s nimi narodil, běda nám ostatním, odsouzeným k věčnému maskování toho, kým jsme…

Ale co když nechci bejt přesýpací hodiny, co když chci bejt kuželka? Kuželky jsou děsně cool. Nebo klíčová dírka. Nebo špageta, meloun, prostě svět se nemusí nutně skládat z přesýpacích hodin! Nechci chodit po ulici a potkávat figury dělané přes kopírák, ramena a boky stejně široké a uprostřed přeštípnuté v pase. Chci potkávat trojúhelníčky otočený špičkou nahoru i dolů. Obdélníky, ovály i přímky. Stokrát vděčnější budu za spokojenou kuželku, která se sama k sobě chová s úctou a hezky, než za vystresovaný přesýpací hodiny, který se celý třesou strachy, že někdo pozná, že jsou pod tím vším maskováním ve skutečnosti jabko nebo hruška.

Jo a co jsem to vlastně chtěla… Už vím, ta barevná typologie. Nemám nic proti ní, dokážu existovat paralelně s ní, ale jedno bych jí chtěla vzkázat: víš, milá teorie typologie, ty koukáš jenom očima. Znáš tu slavnou větu o důležitých věcech, které jsou očím neviditelné? Když si oblíknu žlutou, možná si vizuálně zneviditelním vrásky – ale ony tam pořád budou a jdou se mnou životem. A já mám ráda barvy, které bys mi zatrhla, jelikož v nich splývám s pozadím, jsem ještě bledší než normálně… Naoko. Je tu však ještě jedna věc, pro mě mnohem důležitější. Přírodní tóny mě naplňují vnitřním klidem. Když jsem jako holka listovala pletacími časopisy, vždycky mě nejvíce oslovily béžové, krémové a kávové odstíny. Nepatří ke mně podle zkoušky před zrcadlem, ale patří ke mně srdcem. Tam ty nedohlédneš, milá typologie… Kloužeš jen po povrchu a podle slupky soudíš celé jablko.

A i z tak trochu scvrklých padančat je úplně super štrúdl.

A tak si čím dál častěji říkám, že neexistuje jen otázka, jak vypadáme, ale taky jak se cítíme. Když otevřu skříň a vykouknou na mě barvy, které jsem si vybrala sama pocitově, vím skoro jistě, že tam nebudou tytéž, které jsou na barevné paletě určené pro „jaro“. A co beru na sebe, to dost zásadně určuje moji náladu a celkový pocit. Když budu pořád jen řešit, jestli teď vypadám nejlíp podle – byť dobře míněných – cizích rad, budu mít pocit, jako že mě někdo šroubuje někam, kam sama nechci. Přesto za ty rady děkuji, ukázaly mi opět spoustu věcí, třeba že k ničemu nevede jen jedna jediná cesta a že obraz člověka sedícího před zrcadlem není zdaleka kompletní obraz.

Na druhou stranu… Možná vám zrovna barevná typologie pomůže se někde ukotvit, říct si: „Aha, tak já jsem podzim. A to mi vlastně vyhovuje, to je to, co celou dobu hledám.“ Jen říkám, že to není diktát a jediná možná cesta, jak se cítit a tudíž i vypadat dobře.

Rozloučím se skoro jako kdysi Jú a Hele, kteří říkávali: „Kamarádi, mějte nás rádi,“ jen učiním drobnou kosmetickou úpravu: Kamarádi, mějte sami sebe rádi. A buďte jablíčka i hrušky, přesýpací hodiny nebo cokoli chcete. Jste krásní, když se cítíte sami sebou.