Nálada zubařská

„Králíčka zuby nikdy nebolí. Chroupá jen mrkvičku a zelí, do cukrárny nechodí.“ Z mého pohledu je králíček cvok, ale je v tom nevinně. Zmíněný králíček bydlel totiž na zdi v zubní ordinaci v základní škole, kterou jsem kdysi navštěvovala, a pravidelně schytával můj strach a frustraci – ještě že byl jenom na plakátě.

Dopoledne, slunečno, hrobové ticho, píšeme písemku z matiky, ozývá se jen tichounké šustění našich propisek a mikrotužek o papír a občasné zabodnutí kružítka či přiložení úhloměru. A taky kvílení zubařské vrtačky. Naše škola byla stavěná do tvaru písmene U a někde uprostřed se nacházelo elektrické křeslo. Ne, pardon, zubařské křeslo, ale já to vnímala nějak podobně. Kdepak dneska, dneska už to není, co to bývalo. Když jsem o mnoho let později chodila k zubaři s dcerou, bylo to samé ťuťu ňuňu, otevřeme pusinku? Paní zubařka to brala formou hry, dcera měla otevřít pusu jako tygr, když řve (spousta dětí to bere doslova rovnou i s tím řevem, aniž by se jich kdokoli dotkl), ukaž mi zoubky, no ty jsi šikovná!

Když jsem já byla na základce, bralo se to taky formou hry, a sice hry na lovce a kořist. Když chce takový lovec svou kořist efektivně dopadnout, musí se k ní připlížit nepozorovaně a využít momentu překvapení. Seděli jsme vždycky spokojeně a v blažené nevědomosti ve třídě, a najednou se ozvalo zabušení na dveře a hláška: „Jde se k zubaři.“ Já jsem se okamžitě zařadila až na samý konec špalíru, svou pozici jsem držela po celou dobu přesunu po chodbě a schodišti a po chodbě až k ordinaci – s králíčkem, co je takovej ňouma, že do cukrárny nechodí – a počítala vteřiny. Z plakátu se na mě škodolibě šklebil kreslený ušatý pizizubka a v tlapce držel mrkev.

Moje školní paní zubařka musela být železná lady, protože nás ve třídě bylo třicet a takové třídy byly v ročníku čtyři. Aby se vůbec doprohlížela, dovrtala, doplombovala a dotrhala na konec řady (kde jsem stála já), nemohla se s námi příliš párat, navíc ještě čelila takovým výzvám, jako že ji jedna moje spolužačka pokousala a druhá pozvracela. Já jsem napjatě sledovala nevysvětlitelně odvážné spolužáky, jak se srdnatě a s neohroženým výrazem řadí na začátek fronty, sedají si do křesla s výrazem Richarda Lvího srdce a potom slézají z křesla bez zákroku a se zdravými zuby (asi chroupali s králíčkem tu mrkvičku a zelí). Trpěla jsem a proklínala králíčka.

A tak jsem si zadělala na strach ze zubaře. Je jasné, že to z velké části bylo i mnou, protože dodnes potkávám lidi, kteří mi tvrdí, že zubaře neřeší, že se zubaře nebojí, že tam jdou úplně v pohodě – asi taky stáli na začátku řady. Richardi Lví srdce.

Když jsem konečně opustila základku a neslyšela pištivý zvuk vrtačky při psaní písemek, musela jsem si novou paní zubařku najít sama. Přiznávám se, že tehdy se příliš neřešilo něco jako bezbolestný zákrok, takže na gymplu jsem měla v kalendáři datum návštěvy zubaře označené červeně a přibližně týden předtím jsem chodila, pošilhávala po kalendáři a celých těch sedm předcházejících dní měla náladu slušně řečeno na pytel. Naučilo mě to ale přepečlivé péči o chrup, abych pravděpodobnost dalšího vrtání snížila na absolutní minimum. Paní zubařka totiž nechtěla píchat injekce a říkávala mi: „Já tam chci vidět.“ No tak tam viděla a já před každou návštěvou týden skoro nespala. Na druhou stranu… I takový zubař vám pomůže od delší a horší bolesti, i když to není příjemné, a já jsem aspoň na celý život dostala lekci, že zuby vám narostou jen dvakrát, a po té druhé repríze už je zkrátka musíte úzkostlivě opečovávat, protože třetí repríza se nekoná.

Dnešní zubařina je samozřejmě někde úplně jinde, už mě dávno nestresuje vysmátý králíček ani nečekané zabušení na dveře, ani ty písemky z matiky už nepíšu (návštěvu zubaře a písemku z matiky mám na stupnici oblíbenosti na stejné příčce), moderní dentální péče je vážně špičková, a kdybych to vzala opravdu zgruntu, tak už díky bohu nemusíme za kovářem, aby vzal kleště a ten rozdivočelý bolavý kel nám nemilosrdně vyrval. Můj dědeček říkával: „Hlídat zuby, hlídat!!“ A měl pravdu. Jedna moje kamarádka říká: „Zuby, pohroma huby“, a má taky pravdu.

Od králíčkovských dob jsem prošla rukama několika zubařů, celkově vzato byli docela milí a ohleduplní a toho panického strachu mě postupně zbavili. Taky jsem zažila paní zubařku, která byla velký vtipálek, a po (bezbolestném) vytažení zubu moudrosti řekla: „Jejda, to byla sedmička.“ Když jsem málem vyletěla z křesla na strop, zasmála se: „To byl ale blbej zubařskej vtip, co?“

Taky jsem si střihla chirurgické vyndavání osmičky, která v kosti ležela, místo aby tam normálně stála, pan dentální chirurg koukl na rentgen, vrazil tam pár injekcí, vyhrnul si rukávy a řekl: „Ten vyndáme. Jdem na něj.“ A do čtvrt hodiny byl z kosti venku.

Fobie jsem se zbavila, stejně ale dodnes trpím náladou zubařskou. Něco tam přece jen ještě zůstalo, protože i obyčejná preventivní prohlídka dokáže přehodit přes jinak sebelepší den šedivou záclonu. A to se na mě dneska všichni usmívají a snaží se, abych tam příště šla s jásotem.

Asi se budu muset řídit životním postojem jedné holčičky, kterou jsem potkala kde jinde než v zubařské ordinaci. Ta si tam totiž notovala: „Když mám náladu od psa, tak si zpívám.“ Její maminka ji tenkrát opravila: „Pod psa, ne od psa.“ A holčička se nenechala rušit a vedla si dál svou: „Když mám náladu od psa, tak si zpívám.“

Tak jo, kdybyste náhodou někdy měli náladu od psa nebo vás čekala návštěva zubaře a jste spíš tým „nenávidím králíčka s mrkví“, zkuste si zpívat. Ať žijí zubaři! Přeji vám krásný den plný perličkových úsměvů. P. S.: Milí zubaři, i když mám někdy náladu od psa, díky, že jste tady. Jo a – králíku, do cukrárny chodím. To koukáš!!!