Ten starý zvyk…

Autor se má prý občas na svém webu ohlásit, aby bylo vidět, že je „někdo doma“. Tak se poslušně hlásím a jsem tu dneska jenom na skok, neboť mám momentálně rozdělanou spoustu práce. A rovnou s sebou nesu svůj prastarý zvyk, a to slovo „prastarý“ snad ani není moc přitažené za vlasy. Však to patří nejen do minulého století, ale rovnou do minulého tisíciletí, ne? Já vím, v novém tisíciletí jsme teprve nějakých čtyřiadvacet let, ale proč tomu nepřidat trochu patiny…

Balit knížky do papíru jsem se naučila při pracovním vyučování někdy na prvním stupni ZŠ, a pak jsme tu dovednost ještě pilovaly s mamkou doma. Tenkrát jsme k tomu používaly voskový papír. Pamatuju si přesně, že jsme do voskovaného kabátku oblékly knihu Poplach v kovářské uličce.

Jako malá holka jsem toužila mít doma svou vlastní, domácí, osobní verzi pobočky naší městské knihovny, knížky hezky seřazené podle abecedy a pro každé písmenko hezky extra štítek. Jenže když jste dítě, nejste tak docela pánem domácí knihovny, a moje dětská knihovnička se navíc prolínala s knihovnou mé starší sestry. No dobře. A taky jsem na to byla nakonec trochu líná, ale to se neříká.

Pak jsem tak nějak povyrostla a v kapse jsem občas měla kromě žvejkačky a klíčů taky i pár peněz. Slovy pár neboli několik, to totiž tenkrát přesně stačilo na nákup knížky v antikvariátu naproti kostelu. Stály tak pět, deset, dvacet korun a stávaly se čestnými hosty mé knihovničky, a tenkrát jsem se rozhodla oprášit svůj starý nápad. No ne, zase se nelekejte, tolik knih, aby se vyplatilo mít ke každému písmenku extra regál, se mi doopravdy nastřádat nepodařilo, ale pustila jsem se do něčeho jiného: každý ten přinesený poklad za pár kaček jsem obalila do pěkného bílého papíru a opatřila barevným nápisem na hřbetě. Začala jsem si tak vytvářet pěkně unifikovanou sbírku bílých knih s barevným nápisem. Fotku nemám, tehdy ještě nebyly mobily (nebo možná táta měl později už nějaký prvotní model v podobě cihly s anténou) a už vůbec nefrčel zvyk fotit si doma regály s knihami. No fakt ne – to je teda ale opravdu pravěk! 🙂

Na vysoké jsem si nasbírala už docela slušnou řádku povinné četby, takže se mi v knihovně rovnali němečtí a rakouští autoři. Studovala jsem totiž tenkrát germanistiku s historií.

No a pak jsem vyrazila do práce, vydělala o něco víc peněz, antikvariát naproti kostelu zavřeli a doba ještě nepokročila natolik, aby se naplno rozjely internetové antikvariáty. Tak to už byl, řekněme, přechod mezi pravěkem a středověkem, ne? Ale ten internet už jsem měla. Jenže taky mi už začalo připadat škoda schovávat ty pěkné barevné obálky pod bílý papír a popisovat ho fixou. Z některých zvyků vyrostete – na chvíli.

Pak přišel Facebook, Instagram a další sítě, knihovny se začaly fotit, potom různě prokládat ozdobnými zarážkami na knihy, soškami, květináči, svíčkami, šiškami a vším možným – prostě estetika vede.

A protože jsem v úvodu řekla, že jsem tu jen na skok, dodržím slovo a přeskočím všechny ty nutnosti propagace a zcela pochopitelného vystavování obálek z účelů marketingových a… Koukněte.

Víte, co je uvnitř? Já jo. Je tam Saturnin, Výlet pana broučka do 15. století a taky Skaláci. Moje knižní babičky a dědečkové, které už nikdo prodat nepotřebuje a jejichž marketingem je jen to, že prostě jsou a proklepl je čas.

Dneska jsem totiž – vážně nevím proč tak najednou – vytáhla z komory balicí papír, přírodní s motivem lučního kvítí – našla si na internetu ten starý návod na balení knih (jupí, byl na stránkách Ábíčka! Pamatujete Ábíčko?), vzala nůžky a pustila se do toho. Nic jiného totiž člověk nepotřebuje, než ten papír, nůžky a knihu.

Může se to zdát jako nesmysl, ale pro mě je to nesmysl nesmírně cenný, jako když si přinesete z obchodu (v mém případě z babiččiny knihovničky nebo když mi to přijde darem) panenku, ale navléknete si ji do vlastnoručně ušitých šatiček. Dáte jí takovou tu péči, dneska se tomu říká „personalizace“, nebo tak to alespoň v angličtině vídám: „Let’s personalize it…“

A to je dneska vše.

P. S.: Moje knihy teď hlídá slon a E. T. mimozemšťan. Víte přece, že E. T. má rád kytičky… Přeji vám hezké dubnové dny.