Spojení s přírodou a filozofie wabi sabi

Každodenní shon. Bzučení počítačů v kancelářích. Hukot velkoměsta. Nebo cvrkot maloměsta. Povinnosti, starosti, cíle, přednost zprava, docházející náplň do tiskárny, termín příští splátky, hlášení pro šéfa. Úkoly, předsevzetí… Nebo třeba letokruhy na pařezu – kolik tomu stromu bylo let? A co tamhleta sýkorka s modrou čepičkou? Cítíte ten rozdíl?

Každý den na nás číhá spousta věcí, které se prostě udělat musí, protože když se neudělají, počkají si na nás. Znáte to rčení, které bohužel většinou odvede spíš medvědí službu: práce neuteče, nemá nožičky. To je sice pravda, ale nakupí se a její schopnost hromadit se vyvrcholí tím, že se nám všechno sesype na hlavu. Fajn, splníme si tedy své „musy“, ale co ty věci, které dělat sice nemusíme, ale zato můžeme? Kolikrát toho „můžeme“ vlastně využíváme, vytáhneme paty ze stísněného prostoru našich automobilů, hranatých stěn kanceláří a pryč od pípajících pokladen v supermarketu?

Jestli máte zahrádku, jste šťastní lidé a v následujících odstavcích se nejspíš dočtete, jak přínosné, důležité a blahodárné je trávit čas venku mezi zelení (nejlépe však tou divoce rostoucí), ale i pro nás „bezzahrádkáře“ (fňuk) je tu řešení, i kdybychom měli lesy a luka hodně daleko. A navíc je všechna ta podívaná a relax úplně zadarmo – no vážně, stromy, kytky, kosi a veverky vám určitě nenaúčtují vstupné ani DPH. Naprostý luxus bez nutnosti objednávky a za nulový poplatek.

Zvoňte dvakrát!

Tohle byla věta, která mě napadla při pohledu na ptačí budku: Zvoňte dvakrát – a jestli neotevřu, zřejmě nejsem doma. Přiletím hned? Cha chá – to neslibuju.

Jistěže budka nemá zvonek a nejsem si jistá, jestli byla momentálně obydlená, když jsem ji fotila, ale svému účelu v parku dobře slouží už několik let. Proč si nedovolit malé zastavení a odběhnutí od všeho vážného a zodpovědného? Nemusíte nutně objímat stromy (i když můžete, je to zcela beztrestné a nikomu to nepůsobí žádnou újmu), ale sáhnout si na ně můžete, pohladit tu drsnou kůru, ze které jsme jako děti stavěli střechu pro domeček pro skřítky. I když vlastně… jakou střešní krytinu jste jako děti preferovali vy? Mech? Kůru nalezenou někde opodál, nebo jste použili trámy z větviček a zakryli skřítkovský domeček listím, aby jim dovnitř nepršelo a nenapadalo tam jehličí?

A to nemluvím o cestičce k domečku – čím jste ji lemovali, šiškami, mechem, nebo jste zapíchali do země klacíkové laťky? Jak jednoduchý byl život, když jsme byli dětmi, stavělo se bez nutnosti koupě parcely, bez stavebního povolení a s materiálem úplně zadarmo. A určitě to nepodléhalo žádným aktuálním trendům… nebo honbě za dokonalostí. Ke slovu se tímto dostává právě wabi sabi…

Dokonalá nedokonalost

Vůbec to neznamená, že byste se odteď měli přestat česat nebo líčit nebo žehlit košile, vytáhnout kanafasku po prapraprababičce (abyste dostatečně vybočili z trendu) nebo zrušit své účty na sociálních sítích, jedno je však jisté – právě na sociálních sítích hraje dokonalost prim – naaranžovat, všechno omést do posledního smítka, kůžičku nad nehty pryč, ta tam nemá co dělat, počkat na správné světlo, a dejte někam pod stůl ten modrý hrnek, který mi narušuje moje béžovou estetiku… Teď máme tu skvělou výsadu pustit tohle z hlavy – wabi sabi je totiž jen o vás a o tom, co prožíváte, cítíte a vnímáte – a taky hodně o nedokonalosti, ve které je krása. Světlo je vždycky správné, kůžičku u nehtů nikdo neřeší. Ba ani oprýskaný lak nebo poškrábanou desku stolu…

Vidíte tu kresbu na starém pařezu? Vytvořila ji příroda, neschválil to žádný architekt, nepřišel žádný vizážista – prostě se to stalo, a my ji můžeme beztrestně obdivovat. (Jo a mimochodem: i tuhle nedokonalou kresbu můžete vrazit na ty sociální sítě – nezaručuji však, že to bude mít úspěch bez filtru, hashtagů a pořádné porce času stráveného lajkováním cizího obsahu, aby si vás Instagram vůbec všiml.) Jaký filtr používá příroda? Nevím, neptala jsem se, ale dám sem ještě několik fotek bez jakýchkoli úprav.

Schválně jsem je nechala tak, jak vznikly, žádné přidávání světla, úpravy ostrosti, žádná změna studených a teplých tónů a manipulace s barevnými křivkami. Právě ve vnímání všeho tak, jak to leží a běží – se všemi drobnými vadami, nepřesnostmi, odchylkami od symetrie, stopami po zubu času a opotřebení – v tom tkví síla toho, o čem píše autorka knihy Wabi sabi – Beth Kemptonová. Vyrazila do Japonska, aby tam wabi sabi okusila na vlastní kůži (a pomocí všech ostatních smyslů), ptala se Japonců, chodila po horách, sedala si u studánek, nechala se spolu se skupinkou lidí průvodcem zasvětit do „lesní lázně“, která spočívá v pouhopouhém vnímání a pozorování lesa a jeho zvuků, vůní a hmatových vjemů. Ačkoli kniha Beth Kemptonové se věnuje daleko širšímu okruhu témat, pro dnešek jsem se zaměřila zrovna na přírodu. Dobrá zpráva: nemusíte do Japonska. Dokonce nemusíte ani do lesa – stačí park, zelená plocha, v případě nouze i kytky v květináči nebo na záhonku, kůra nebo jiné přírodniny sebrané venku.

A pak klidně na chvíli zapomeňte na zbytek světa a nechte se okouzlit. Jestli na to nejste zvyklí, možná to zpočátku bude svádět právě k focení – ale tady nesmím vynechat to nejdůležitější: vidět tyhle fotky je jedna věc – ale vyrazit do přírody a všechno pozorovat, vidět, okouknout, kde kvete který keř, zaposlouchat se, kde cvrliká jaký pták, jen tak poslouchat, jako byste byli v kině, sednout si na trávu, na břeh řeky, na kámen, na dřevěnou lavičku, je věc zcela jiná. Za chvíli uvidíte a uslyšíte, kolik je kolem vás života, možná si najednou všimnete ptáků, kteří tam sice byli pořád, ale vaše oči je nějak nezvládaly vidět a vaše uši měly jiné starosti. Zahlédnete hmyz, jak pořádá svá malá dostaveníčka a vydává se na dlouhé túry, a možná zatoužíte na chvíli splynout s přírodou, přestat být tím rušivým elementem, před kterým všichni ptáci i motýli uletí, a vychutnat si pocit, že toho oranžovo modrého brhlíka, co támhle šplhá po stromě, vlastně vůbec nerušíte, že támhle nad vaší hlavou momentálně probíhají holubí námluvy včetně usilovného vrkání a holubího tance (hřivnáč třeba kývá hlavou, po čemž následuje nekonečné holubí láskyplné oždibování hlaviček). A kolem neslyšně plyne řeka a plynout bude třeba do skonání věků, bude-li jí přáno…

Příroda nám připomíná vlastní pomíjivost – a také pomíjivost všeho, a kromě ní taky fakt, že vše je koloběh a odehrává se v kruhu. Vidíte letos v dubnu kvést bílé a fialové dymnivky? Za pár týdnů po nich nebude ani památky, ale za rok se objeví znova. A pak další rok znova… a stejně tak si s nimi můžete dát tichý sraz beze slov a objevit se i vy. Růžové sakury zaplní nebe, když si stoupnete pod jejich korunu, za chvíli udělají na zemi růžový koberec a budou fuč… ale za rok vykvetou zas.

Pobyt v přírodě má blahodárný vliv na naši psychiku i na tělesné zdraví, uvolňuje, pomáhá s nespavostí, potížemi s vysokým krevním tlakem, zbavuje napětí, a pokud budete chodit ven pravidelně, možná nakonec zjistíte, že jste si na pobyt v přírodě (i kdyby to měl být jen „obyčejný“ park) zvykli natolik, že vám „něco tak nějak chybí“, pokud někdy nevyrazíte. Miluju audioknihy a miluju hudbu, ale pro tenhle typ relaxu je určitě lepší nechat sluchátka doma. Jedinou technologií bude příroda – její software i hardware tu jsou už tisíce let a pořád fungují. Náš mozek se občas potřebuje chvíli nudit, aby si všechno přerovnal, naše nervy, natažené jako strunky, se krásně uvolní a naše dušička si vzpomene, že má v sobě pořád ještě to dítě, které umí stavět domeček z klacíků, šišek a mechu…

Krásný den plný pohody – a pozdravujte sýkorku. Modřinku i koňadru – obě prosím! Děkuji.