Jak jsem uklízela s Marií Kondo aneb věci, koukejte o mně mluvit hezky!

Dnes se mi zachtělo napsat vám opět něco krásného. A co může být krásnějšího než úklid! Neťukáte si teď na čelo? V pořádku, zcela chápu. Taky jsem ťukala a ještě u toho pronášela zaklínadla. Všechno to začalo ručníkem stočeným do ruličky…

O tom srolovaném ručníku mi kdysi pověděla jedna kamarádka, stejně jako o uklízení všeho v koupelně do skříněk, ukládání oblečení svisle (jo, vážně!) a dalších věcech. Zeptala jsem se jí, jestli něco takovýho myslí vážně a kde k takový zhůvěřilosti přišla. No jasně, může za to ta Japonka, povídá kamarádka, připadá mi to docela zajímavý, dodává ještě.

Mně to teda nepřipadalo vůbec zajímavý, přišlo mi to padlý na hlavu a navrch úplně zbytečný. Zavrhla jsem to na to tata. Jenže pak jsem si předplatila ten Netflix, víte… A najednou vidím tu Japonku, jo, přesně tu, co stáčí ručníky do ruliček, nutí lidi skládat oblečení do divných tvarů a tak podobně. Tak jsem si řekla, že tu blbinu zkusím, že se aspoň pobavím. Spustila jsem první díl jejího seriálu a ejhle, to to bolelo! Při sledování jsem sykala – ovšem ne nad Marií Kondo. Ta působila sympaticky, étericky, vysloveně pozitivně. Zato ta obydlí, achich ouvej, a najednou se z mých retů prodrala ona věta: „Ta Japonka byla u mě doma?“

No vážně, měla jsem pocit, že to natáčejí u mě v kuchyni, ne u nějaké americké rodiny, že to jsou moje haldy oblečení, moje mrakodrapy knih, moje štosy papírů a kupy hrnečků, které je škoda vyhodit, protože je na nich kytička, krteček… koloušek… možná už místy není vůbec vidět, co na nich je, není nebo bylo a už nikdy nebude, ale přece si nevyhodím hrneček z dětství, z nějž jsem před tisíci lety srkala čajíček. Zkrátka… ty lidské příbytky mi byly až příliš povědomé, jako bych to všechno už někde viděla. Na začátku byly chaotické změti hadrů, krámů, knih, a mezi nimi pobíhali zmatení lidé, vyděšení představou, že by to snad propánakrále měli vyhodit. V čem spočívá metoda konmari? Jiskra radosti. Sršení radosti! Spark joy. V naslouchání vašemu bytu/domu, v rozpoznávání toho, co nám dělá radost. A to je vše. To ostatní s poděkováním a láskou pošlete pryč. Zní to šíleně? Možná. Ale funguje to.

Když začnete uklízet s Marií Kondo, musíte se obrnit opravdu silnou vrstvou trpělivosti, musíte mít neustále před očima výsledek, k němuž se chcete dopracovat, zatímco v reálu máte před sebou hromady, přímo neuvěřitelné haldy, co jste za léta stihli shromáždit. Nevlastníte takové haldy? Pak metodu konmari nepotřebujete, protože oplýváte přirozenou schopností průběžně se věcí zbavovat, případně je odmítat, posílat dál či zkrátka nehromadit. Většině z nás je ale vyhazovat takzvaně líto. Naše byty a domy tak přetékají haraburdím, které tam čeká, „kdyby náhodou“. Marie je v tomhle poměrně nesmlouvavá. Když jí nedělá radost kladivo, protože je oprýskané nebo zkrátka hnusné (tento pocit je velmi individuální), klidně zatluče hřebík pánví. Můžete k tomu mít výhrady… Já jsem svá domácí kladiva nepodrobovala až tak důkladnému šetření, ale jedno je jisté – bez spousty věcí se doma skutečně obejdeme, a i když se – ano, opravdu ano – stane, že po čase možná některou z vyhozených věcí hledáme nebo nám připadá, že teď by se sakra hodila… Vždycky se to nějak zvládne bez ní, případně lze použít náhražku. Zní to bláznivě? Možná to je, ale znovu opakuju: funguje to. Mimochodem: moje ručníky dlí stočené v ruličkách již několik let. Nedávno jsem se na chvíli zkusila vrátit ke starému způsobu ukládání, neboli na placku a na sebe do štosů, ale už to nějak nejde. Zpohodlněla jsem, vyhovuje mi, že otevřu šuple a vidím okamžitě všechny ručníky, žádné nadzvedávání, hrabání, boření ručníkových hranic.

Marie má jasně vymezené kategorie, které mají své zásadní a záměrně zvolené pořadí. Začínáte oblečením, s hadříky se nejsnáze loučí a také lze na nich dobře natrénovat, které z nich ve vás probouzejí pocit radosti. Ale pozor – těm, které poputují z vaší domácnosti pryč, nenadáváte, neurážíte je (takže žádné: fuj, hnusnej hadre, táhni z domu! – nýbrž: děkuji ti, že jsi mi sloužil a ukázal mi, co již nechci vlastnit), naopak věcem poděkujete, jakkoli to může znít bizarně, a s pocitem vděku je pošlete dál. I tohle má svůj smysl, odpadá totiž pocit viny a hořkosti, který jinak normálně vzniká, když se s věcmi loučíme se vztekem nebo s odporem. Marie to dotahuje ještě dál a je přesvědčená, že věci, jak poputují dál světem, o vás budou všude „hezky mluvit“, je totiž vyznavačkou animismu, přesvědčení, že věci mají duši.

Ať už vás vaše staré tričko bude pomlouvat u nového majitele, nebo o vás stará lyžařská kombinéza řekne, že jste byli fakticky báječní (a hezky jste ji nechali dvacet let ležet na dně skříně nebo v krabici pod postelí), po oblečení přichází nová emotivní výzva…

Další na řadě jsou totiž knihy, a to je ta chvíle, kdy si knihomolové a kupovači knih začnou rvát vlasy, začnou Marii sdílet do různých skupin na sociálních sítích, psát o ní, že neumí číst, nechce číst, nenávidí knihy, že není čtenář… omyl. Marie má knihy ráda, jenom je prostě a jednoduše umí poslat dál, rozloučit se s nimi. Také dělá velký rozdíl mezi tím, když knihy opravdu čteme, nebo je jen za každou cenu vlastníme. Ve svých knihách navíc také dostatečně zdůrazňuje, že počet ponechaných knih je velmi individuální, a zatímco někdo si jich nechá dvacet nebo míň, u jiného jich může být několik stovek, proč ne? Když vám dělají radost? Ať bych se chtěla vztekat jak malé děcko, když mu nejde vyklopit bábovička, a tvrdit, že knihy, co mi tu leží roky, jednou přečtu, zatím bohužel všechny moje dosavadní zkušenosti mluví pro Marii. No a to víte že néé, že jsem se spousty knih nezbavila, vždyť je to přece kus mého života a spousta z nich mi doopravdy radost dělá. Nepřejte si ale vidět ten Manhattan, který mi tu vznikl, když jsem všechny knihy z bytu snesla na jednu jedinou hromadu. Ne. Na jedno rozlehlé a mnohohřebenaté pohoří. Bylo jich tolik, že se přes ně nedalo projít z jedné místnosti do druhé, a to je totiž další z principů metody konmari: z dané kategorie vždy posbíráte z celého bytu naprosto vše, co do ní patří, a snesete na hromadu. Úlek, který utrpíte při pohledu na ta Kilimandžára oblečení, velkoměsta dokumentů a mrakodrapy knih je totiž něco jako šoková terapie, abyste si příště lépe rozmysleli, než kývnete na něčí nabídku ve stylu: „Hele nehodilo by se ti…?“ Nebo: „Hele, tamhle mají ve slevě…“

Od knih přejdete k papírům neboli dokumentům. Toto je bezkonkurenčně nejhnusnější a nejnudnější kategorie, která ve vás radost prostě vyvolávat nemůže a chvílemi ani nesmí, jelikož jde o dokumenty a je tedy nutno se jimi probrat skutečně zodpovědně. V kategorii papír se tedy žádné „Jéééé, tohle staré daňové přiznání mi dělá takovou radost!“ opravdu nekoná, ale možná budete překvapeni, kolik tašek můžete hodit do skartovačky nebo zkrátka roztrhat a dát na recyklaci. Za mnoho let se dokumentů nashromáždí skutečně mraky.

Kategorie komono je nejrozsáhlejší, ale dle mého nejzábavnější – a také nekonečná. Zahrnuje předměty denní potřeby, hrnečky, povlečení, deky, kolíčky na prádlo, gumičky do vlasů… Nebudu to všechno jmenovat, ale komono je rozdělené do podkategorií, takže si nemusíte zoufat najednou, ale můžete z toho šílet po kouskách. Proč? Protože výsledek stojí za to. Ptal se mě tuhle někdo, jestli to vydrží, jestli to není za pár týdnů zase při starém. No, věřte nebo ne, není, pokud opravdu chcete, a když to vypadá, že to ke starému pořádku… pardon, nepořádku zase spěje, už víte, jak na to.

Nedávno jsem zase po letech „zkondovala“ oblečení. U nás doma všichni včetně králíka a morčat už znají pojem „kondování“, a zatímco před pár roky mi kondování oblečení zabralo snad deset intenzivních dní, tentokrát stačilo jedno dopoledne. Ano, musela jsem se rozloučit se svým starým domácím tričkem s Mickey Mousem a doufám, že o mně ve skříni, kam jsem ho odklidila a jmenovala ho do nové funkce hadru na okna, mluví hezky a pochvalně.

Končí se kategorií sentimentálních předmětů. To jsou ta přáníčka, fotografie (ó, nevěřili byste, jak těžké bylo třídit fotografie!!!), suvenýry, vzpomínky zakleté do hmotných věcí… a schválně je tato kategorie ponechána až na konec, jelikož na začátku procesu, kdy ještě člověk nemá vycvičený cit pro to, co nechat a co ne, by bylo takové třídění příliš těžké.

Marie Kondo vám nepomůže efektivněji utírat prach, vysávat, vytírat nebo mýt nádobí. Její doménou je „vyhazování věcí“, přesnější by ale bylo říct, „ponechávání si a třídění věcí“. Vy se totiž rozhodujete, co si ponecháte, ne co vyhodíte. Ano, nakonec ty věci dáte pryč, ale jde o úhel pohledu – a taky o báječný způsob, jak si udělat v bytě jakýchkoli rozměrů více místa, provzdušnit ho a nastolit tam pořádek, řád a v neposlední řadě onu zmiňovanou radost. Navíc, po tak šokující terapii si možná opravdu příště dáte pozor, jestli kupovat věc jen proto, že mě zrovna zaujala. Je rozdíl udělat si občas radost a nakupovat věci jen tak. Anebo… nakupovat, umíte-li je však potom vyhodit. Připojím k tomu všemu ještě mou osobní poznámku a zkušenost: na velikosti bytu opravdu nezáleží. Kdo dokáže udržet pořádek v miniaturní garsonce, dokáže to i ve velkém domě. A kdo to nedokáže… může to zkusit s Marií Kondo. Je příjemné nemuset věci složitě hledat (a často nacházet až ve chvíli, kdy už je vůbec nepotřebujeme), nemuset se odvolávat na Murphyho zákon a prohlašovat, že „Co se nehledá, to se vždycky najde“. Je fajn jít a najít to, protože je to dobře uložené.

Jestli o mně věci, které pošlu dál, mluví nebo ne, to asi nezjistím a vědecky neověřím, nicméně my máme ve skříních zase místo, nepátrám mezi řasenkami středně starými, novými a letitými a nemusím řešit dilema, že tenhle starý (nebo i nový) talíř je tu už vážně navíc, jenom zabírá místo, ale já ho tam pořád někam násilím tlačím, i když už skříňka s nádobím hlásí silné přelidnění. Člověk si pak dá dvojnásob pozor i při nákupu, co vzít a co nechat v obchodě, protože to byl jen momentální záchvat chtivosti po něčem, co potom doma zbytečně přebývá a zabírá místo.

Na závěr ještě jedna důvěrná informace, která tímto automaticky přestává být důvěrnou: neptejte se mě jak (i když já vím, jak se to stalo), ale při uklízení kategorie oblečení jsem doma našla nepoužité silonové punčocháče v krabičce s nápisem Made in Czechoslovakia.

Ať na vás radost přímo tryská a váš domov je oázou relaxu a bezpečí.