S naším návodem bude instalace hračka aneb v pravěku bylo dobře

Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře. Samozřejmě, protože časem vzpomínky blednou…

Sedím, kolem mě kabely, před sebou mám fyzicky černou krabičku, asi modem nebo tak něco, a teoreticky mám před sebou ještě i propojení té krabičky s televizí. Jejda, on to asi není modem, on je to set-top-box. Zapojím kabely podle návodu, ale jeden kabel je moc krátký, a to není všechno. Na druhém konci toho kabelu něco chybí, a není to televize, protože do té už jsem zapojila ten předchozí kabel. Přemýšlím, co by tam asi tak mohlo chybět, a vtom nacházím email od pošty, že modem je již na cestě k nim, ale zatím ne ke mně. Tak dlouhý kabel opravdu nemám, abych propojila černou krabičku se svozovým depem, a zkouším si vybavit, jak mi to ten technik vysvětloval. Docházím k závěru, že mi to vlastně takhle říkal a že až přijde ten modem, bude se dít to a to. Prostě mluvil strašně hezky a vysvětloval mi to v klidu, bohužel nehovořil řečí mého kmene. K modemu mi ale také předem poslali další jednoduchý návod, podle nějž vše hravě zvládnu.

Abych se trochu uklidnila a správně motivovala, začtu se s chutí do (opravdu) jednoduchého návodu, z nějž zjišťuji, že ten kabel stejně nakonec nebude dost dlouhý na to, aby dosáhl až na místo, kde bude bydlet ten modem (až teda přijde), a že dokonce ani ten modem ze svého stanoviště nedosáhne do elektrické zásuvky, a když tam dám prodlužovák, šňůra povede prostředkem předsíně. Představuji si, co všechno mě v tomto ohledu ještě čeká, a po chvíli opět pronesu svou oblíbenou větu: v pravěku bylo dobře.

Na uklidněnou si najdu obrázek pravěkých lidí a koukám se, jak pěkně sedí v jeskyni, osrstění a spokojení, jak pěkně kroutí klacíkem o kámen a rozdělávají si oheň, vzpomínám přitom na Kopčema s Veverčákem, jak pěkně si žili a dobře se jim dařilo. Teprve po chvíli mi dochází, že pro mě by se asi nic nezměnilo, že i k tomu klacíku a kameni bych patrně obdržela nějaký jednoduchý návod, v ústním podání samozřejmě, a že by to asi probíhalo nějak podobně. No počkat, ono by se to vlastně vůbec nemuselo odehrávat v pravěku, stačí, abyste mi dali klacík a kámen, přidali jednoduchý návod, podle nějž bych hravě zvládla hodit jiskru, a výsledek by byl stejný – určitě bych začala tvrdit, že vlastně chci bejt vopice a jíst všechno syrový.

Než se ve svých stížnostech na pokrok všeho druhu dostanu k přání, že chci být prvok, povím vám, jak jsme s kamarádkou měřily něco. Proud, napětí – že to nechcete vědět přesně a vystačíte si s vágním popisem? Je to už dávno, ale zase ne tak, aby nám za zády stáli Kopčem s Veverčákem. Za zády nám stála jen učitelka fyziky a ve hře byly kabely a nějaká krabička.

To jsme takhle s kamarádkou na laboratorních pracích z fyziky měly cosi měřit, propojit dvě dírky v lavici s ampérmetrem, voltmetrem nebo něčím takovým, kdo se v tom má vyznat, a tak jsme to udělaly. Jenže ten přístroj ukazoval nulu a nedal si říct. Všem ostatním spolužákům zřejmě ukazoval nějaká čísla, která hrdě hlásili paní učitelce. Ptám se kamarádky, jestli nám v té instalaci něco nechybí, a ona na to, že asi jo, ale tak nějak ji nenapadá, co by to mělo být. Možná něco, z čeho by proudily nějaký ty elektrony nebo podobný potvůrky. Snažíme se přístroj nejdřív vyčekat, pak zhypnotizovat a nakonec přemluvit, aby přestal ukazovat nulu. Vtom přijde fyzikářka a praví: „Holky, kde máte zdroj? To si ten kabel můžete rovnou strčit do nosu a čekat, až se vám rozsvítěj voči!“

V páté třídě jsme také měli takzvané dílny. Tak to byl pro mě jedinečný zážitek a pro všechny okolo též. Nejhodnotnější zkušeností byla výroba olovnice. Jsem dívka z města, jež navštěvoval sám veliký stavitel Benedikt Rejt, zvaný rovněž Beneš Lounský, jehož proslulá olovnice je zvěčněna na soše na jednom z náměstíček. A tak bych tu olovnici mohla zvládnout. Všichni chlapci a dívky z města, kde Beneš z Loun a jeho olovnice zanechali kostel s jedinečnou jehlancovou střechou, hravě vyrobili (zřejmě podle jednoduchého návodu) olovnici. Jen já vypilníkovala cosi jako nábojnici. Učitel pravil, že kdyby to měl známkovat podle kvality výrobku, nestačí mu stupnice, ale za tu neskutečnou snahu, kterou jsem po celou dobu vyvíjela, mi uděluje trojku.

Jedno je jisté: jelikož od páté třídy po mně nikdo nechtěl, abych vyrobila olovnici, a živá duše za mnou (naštěstí) nepřišla ani s žádostí, abych Lounům (pomocí olovnice) postavila nový kostel, mohla jsem své soustružnické schopnosti bez výčitek uložit k ledu. Až do jedné chvíle…

Stalo se, že jsem zatoužila vyrobit si vlastní sadu run. Jen tak, pro potěšení a vlastnoručně. A ze dřeva. Při dílnách v páté třídě jsme sice pracovali i se dřevem a taky to stálo za to, ale jak už jsem řekla na začátku: vzpomínky časem blednou. I vydala jsem se ven pro vhodnou větev, kterých se různě po okolí povalují spousty, doma jsem se vnořila do útrob komory se vším možným a vytáhla pilu. No… Jsou okamžiky, kdy vzpomínky naopak ožijí a vyvstanou vám před očima v celé své majestátnosti a kráse. Někde uprostřed toho procesu jsem vzala mobil a žalovala sama na sebe mamince, že jsem se od páté třídy do svých pětatřiceti let vůbec nikam neposunula. Ale jde přece o výsledek, ne? Za vyvinutí šíleného úsilí jsem nařezala potřebný počet špalíčků, a tak se občas můžu cítit jako starý Germán. No… Nebo jako Kopčem s Veverčákem, když si hráli na budoucnost.

Sedím si tak v obýváku na zemi, představuji si, že jsem Homo habilis, kroutím klacíkem o kámen, nic se neděje a je mi taky dobře.

Hezký den plný pokroku a technologických zázraků!!