Lyže? Pro mě leda na dálkové ovládání

Pobavím vás? Já doufám, že ano. Buďto se v tom poznáte, nebo v tom poznáte svoje spolužáky (známé, příbuzné…), případně si řeknete, že „šmarjá, něco takovýho snad nemůže existovat“. Věřte, může.

Vidíte obrázek sněhuláků? A vidíte toho úplně vlevo? To jsem já. Na začátku byl… Lyžák. Povinný lyžařský výcvik. Toto slovo se pro mne na dlouho stalo synonymem zaručeného způsobu, jak se společensky znemožnit, klesnout na sportovní dno a navrch dostat teplotu. No co, aspoň jsem si na pokoji přečetla Divokého koníka Ryna.

Všichni to známe, sedmá třída, jede se na lyžák, část třídy jásá, část je zvědavá, část si děsně fandí, vyštrachá z hlubin skříně starou kombinézu (po sestře – vlastní, případně po sestře někoho jiného, nikdo už neví), zakoupí vosk na voskování lyží (zbytečná věc pro lidi, jako jsem já), od maminčiny kamarádky si vypůjčí přezkáče, v půjčovně lyží si vypůjčí dva páry ďábelských prken, sbalí si věci dle seznamu (nezapomenout papírové kapesníky, tolik a tolik kusů oblečení, průkaz bezinfekčnosti, toaletní potřeby – a co ještě – no přece dobrou náladu, tradáááá!!), nastoupí do autobusu, pozře Kinedril a jede.

Pro pamětníky: ano, Kinedril byl ten malý bílý prášek, co jste po něm v autobuse usnuli dřív, než jste stihli pozvracet řidiče, vychovatelku, spolužáka nebo celý autobus. Pro nepamětníky: viz předchozí věta.

Jedno je jisté: lidi se dělí na lyžaře a nelyžaře. Lyžaři si na ta prkna stoupnou a s hrstkou instrukcí to pod nimi jede přesně tam, kam oni chtějí. Nelyžařům můžete sypat instrukce horem dolem, můžete je učit plužit, pružit v kolenou, ohánět se hůlkami zručněji než Harry Potter, zatáčet, ale není to nic platné. Při prvním sjezdu ze cvičného kopečku při pokusu o plužení absolutně nezpomalí, jedou dál, nakonec sebou ze zoufalství fláknou bokem do sněhu a doufají, že při druhém (třetím, desátém…) pokusu to bude lepší. A ono to není.

Natožpak když se nelyžař jako já nejprve potýká s příliš malým vázáním, do kterého se nevejde jeho hňápa v přezkáčové botě. Takový nelyžař vezme nikoli nohy, ale lyže na ramena a kráčí vstříc jinému učiteli tělocviku, který je někde na úplně jiném cvičném kopečku s LYŽAŘI (alias s příslušníky jiného živočišného druhu), kteří sviští prašanem jedna báseň. Nelyžař přijde a žadoní o úpravu vázání pomocí šroubováku nebo prostě něčeho, aby se mu jeho popelčí nožka vešla. Nakonec se – pěšky samozřejmě – nelyžař vrátí zpátky na svůj cvičný kopeček, kde se už i jeho spolužáci, původně nelyžaři, během hodiny zázračně promění na lyžaře, sviští prašanem, a nelyžař se cítí jako pitomec. Ale aspoň mu už popelčí hňápa vleze do vázání. Ne že by to bylo něco platné.

Následuje další level – opravdová sjezdovka. Jaj! V tuto chvíli zatím učitelé, instruktoři i spolužáci doufají, že se nelyžaři nějak chytí, otrkají, že je lyže začnou zázračně poslouchat. Nelyžař nasedne na KOTVU (další zrůdnost), ze které okamžitě padá a zastavuje tím celý vlek. Všichni jsou nadšení. Nelyžař to zkusí znovu, opět zastaví celý vlek – v tuto chvíli již všeobecné nadšení maximálně sílí – vlekař mu dává poslední šanci a spustí opět vlek. Mě zachraňuje kamarádka číslo jedna (proměněná z nelyžařky v lyžařku), která udrží mou zadnici a celého člověka na kotvě, jenže kamarádku číslo dvě už nezachrání ani všichni svatí a musí vyjít nahoru na sjezdovku pěšky, s vypůjčenými lyžemi přes rameno. Je přinejmenším stejně nadšená jako ti, kterým předtím zastavila vlek celkem třikrát.

No a jak se mám já? Postavím se nahoru na sjezdovku, ale již po pár vteřinách paní tělocvikářka zkušeným okem poznává, že tohle nepůjde. Vyčlení tedy pětici polen s absencí lyžařského talentu (jsem hrdým členem této beznadějné pětice), zatímco ostatní lidi (lyžaře) pošle normálně na sjezdovku. Nás pět statečných (a marných) se srdnatě postaví kamsi bokem, kde je taky sníh, ale nejede to moc rychle, a první jedu já. Cestou nevyhnutelně potkám maličký smrček. Jsme přibližně stejně vysocí a ani jeden z nás nedokáže uhnout tomu druhému z cesty. Tělocvikářka setře pot z čela, prohlásí, že tohle si ona na triko nebere, a celé pětici nekompromisně přikáže, ať si ty lyže proboha sundají a jdou támhle podél toho lesíka dolů pěšky. Júúú, kamarádka číslo dvě, co šla pěšky i nahoru, je už nadšením celá bez sebe. Zapomíná v tu chvíli, že je jí teprve třináct, a vypouští z úst peprné nadávky, že se na to může (dosaďte vhodný výraz) a že jde nejdřív jako blbec nahoru, pak zase jako blbec dolů. Ani nečeká, až tělocvikářka s pocitem úlevy opustí prostor. Leč pedagožka stejně předstírá, že nic neslyší, a je ráda, že nás nebude mít na svědomí.

Kamarádka číslo jedna, ještě těsně po příjezdu nelyžař, nyní lyžař, o nás vůbec neví a směle sjíždí sjezdovku, zatímco naše talentovaná prkenná pětice zdolává nekonečný svah – směrem dolů – podél lesíka pěšky.

Druhý den dostávám zvýšenou teplotu, což považuji za obranný mechanismus mého těla, kterému tímto vřele a s největší úctou děkuji. Zůstávám na pokoji s kamarádkou číslo dvě (kamarádka číslo jedna celé dny bezohledně lyžuje), s Divokým koníkem Rynem a walkmanem, v němž jede kazeta Team a Europe. It’s the Final Countdown a jedeme konečně domů. Já si s sebou domů odvážím pevné odhodlání nikdy nevstoupit na pekelná prkna.

Když mi je patnáct a na gymnáziu opět hrozí lyžařský výcvik, kamarádka číslo jedna už zase bezohledně brousí vypůjčené lyže, zatímco kamarádka číslo dvě se mnou drží basu a v ředitelně srdnatě brání své právo nezúčastnit se povinného lyžáku, na který se všichni ostatní těší, a odsouhlasila by v tu chvíli i to, že bude za trest cídit chemickou, biologickou a fyzikální laboratoř třeba vlastním zubním kartáčkem – a podepsala by to třeba vlastní krví. Naštěstí toho nebylo potřeba. Nejely jsme.

Kamarádka číslo nevím kolik mi po mnoha letech, v dospělosti, navrhovala, že mě naučí lyžovat, i když to sama teda ještě moc neumí. Slíbila jsem jí, že já to nebudu umět nikdy a že jí držím palce.

Prknům zdar!