Kolik se vejde do jednoho dárku?

No to přijde na to, v jakých měrných jednotkách to počítáte. A je nutné vůbec pořád jenom počítat?

Exupéry v knize Malý princ říkal, že lidé milují čísla, a měl pravdu. Co jde spočítat, změřit a zvážit, to vnímáme jako reálné. Protože lze přece říct, že to je dražší, větší, delší, případně lze spočítat, kolik toho bylo, a pak to jde snáze změřit. Dám teď slovo panu Antoinovi…

„Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vykládáte o novém kamarádovi, nikdy se vás nezeptají na nic podstatného. Nikdy je nezajímá: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Místo toho se ptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Teprve potom mají pocit, že ho znají. (Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ)

Když kupuju, případně vyrábím dárky, často se sama sebe ptám: „Není to málo?“ Asi jsem taky už moc dlouho dospělá… Když jsem byla v první třídě, vzala jsem doma ze skříně růžové mýdlo, které tam leželo v krabičce, potají si půjčila pletací jehlici a vyryla do něj obrázek. Když jsem ho potom na Štědrý den balila do papíru, byla jsem svého dětského pohledu přesvědčená, že mamince dávám ten nejbáječnější dárek na světě. Dneska už hodně věcí měřím v jiných jednotkách, sháním a kupuju a i přes maminčino upozorňování, že nic nechce a že nic nepotřebuje, mám já tu potřebu vršit jeden dar na druhý.

Platí to ovšem i obráceně a přes moje ujišťování, že mi stačí jedno balení kafe, jedna krabička čaje nebo nic, jsem si zase přinesla dvě tašky dárků. Nebudu lhát, jsem za ně samozřejmě ráda. Jen když jsem je uklízela, nevyhnula jsem se té vnitřní otázce: Potřebujeme to?

Nechci, aby tu něco vyznělo jinak, než má: není absolutně nic špatného na tom, že se lidé obdarovávají, a nemám právo vypočítávat nikomu, kolik utratil, a soudit, zda je to málo, nebo naopak moc. Se svými prostředky disponujeme každý sám, každý podle svého uvážení s nimi nakládáme a je to tak v pořádku. Možná ale, když mám mluvit sama za sebe…

Zkouším si představit, jaké to je, dostat od někoho jeden dáreček ze srdce, takový ten přímo pro vás. Mám ráda pletení, a když mi někdo dá třeba knížečku s pletacími vzory, i kdyby byla nakrásně z druhé ruky nebo z výprodeje, budu s ní radostí tančit po bytě. Když mi dcera daruje vlastnoručně napsaný vánoční příběh, schovám si ho jako cennost a budu ho opatrovat, i když jeho „peněžitá“ hodnota je pár korun. Určitě víte, jak to myslím. Pro mě je to poklad.

V práci jsem dostala několik nakreslených obrázků od dětí. Hodnota? No jéje. Ani nebudu povídat.

Když vám váš milý přiveze perníkové srdce se slovy: „Vzpomněl jsem si na tebe,“ je to perník vyrobený ze zlata. Ani nemusíme taková vyznání opět proměnit v další čísla tím, že je vystavíme na sítě a pak počítáme lajky. A opět – můžeme, i to je v pořádku. Pro mě je ale důležité slovo „nemusíme“, ta svoboda nechat si to vyznání lásky jen pro sebe má pro mě váhu sama o sobě a absence lajků a obdivu okolí nijak nesnižuje hodnotu takového dárku.

Jo. A můžete dostat klidně i auto, proč ne? Anebo jen to srdíčko z pouti. Kolik se toho vejde do jednoho dárku? Tak zněla úvodní otázka. A moje odpověď je: tolik, kolik do lidského srdce, a jejda, tam je místa. Vlezou se tam rodiče, děti, sourozenci, psi, kočky, morčata a další zvířecí kamarádi, a stejně tak se tam vejdou i naši vzdálenější příbuzní, známí, spolužáci a kolegové z práce. Myslím, že se tam ani nemusejí moc mačkat.

Přeji vám krásné dny s tím, co vás naplňuje radostí.