Silvestrovská gaučová brambora. Těší mě

Řekněme to takhle: jste fanoušky bujarých silvestrovských oslav, kde víno teče proudem, zábava jede na plné obrátky, chlebíčky mizí z mís, zato hosté nemizí ještě v pět ráno a nikdo to od nich ani nečeká? Tak to byste už po půlhodině litovali, že jste mě vůbec pozvali a neposadili místo mě na křeslo pokojovou květinu, protože s tou by byla větší sranda.

Ten náš národ se poslední dobou nějak hrozně rád dělí, takže aktuálně jsem zaregistrovala tým prskavka (včetně příslušného hashtagu), jehož protipólem zřejmě, jak tuším, bude tým petarda. Znamená to, že mnozí jsou, z mého pohledu docela logicky, proti bezhlavému odpalování rachejtlí, které jmenovitě u nás začíná snad den před Ježíškem a končí ve chvíli, kdy rachejtle dojdou, což je prostě tehdy, až dojdou. A druhý tábor zase tvrdí, že se na to těší celý rok a že se jeden den prý zvířátka ani lidé nezblázní (Celý rok? A co byl ten ohňostroj v létě, na Halloweena a petardy den před Ježíškem, na Ježíška a po Ježíšku, aha? Raději se neptám.) Jenže já si to dovolím dotáhnout ještě dál a zakládám tým brambora.

Kdysi mě kamarádka donutila vzít do ruky prskavku. Na balkoně. Jéje, to to sršelo. Od té doby se tak husarský kousek už nikomu nepodařil. Taky když jsem vyšla ze střední, chodily moje bývalé spolužačky na brigádu do místní prskavkárny, což spočívalo v tom, že vstávaly v létě ve 4 ráno a chodily strkat určitý počet prskavek do krabiček, které se potom vyvážely do Kanady nebo nějakých takových vzdálených končin, aby tam mohli rovněž sršet někde na balkoně nebo na zahradě.

K týmu rachejtle povím pouze tolik, že jsem jednou dostala jednu světlici (nebo co to bylo) darem. Nepomohlo vysvětlování, že to je něco jako darovat Pohlreichovi koupenej houskovej knedlík nebo třeba jako koňovi hrábě. Našla jsem si tedy na internetu diskuzi, kterak tu věc bezpečně zneškodnit, a namočila jsem ji na 24 hodin do kýble. Že je to plýtvání? Fajn, souhlasím, v tom případě příště prosím nedávejte koňovi hrábě.

A konečně se dostáváme k mému domovskému týmu brambora. Long live the Couch Potato!!

Psala mi dnes Lucie z Ostravy, kde haviři už odpradavna snidaj chleba s uhlim. Mám svolení se o obsah její zprávy podělit. Prý si koupila chlebíčky a až do zítra má v plánu být v pyžamu a koukat na seroše, spát, číst…. Nikam nejít a zůstat doma sama se sebou. Jo!! Jak já jí rozumím.

Bylo nebylo, když jsem ještě nebyla úplně hotová gaučová brambora, nýbrž teprve několikaletý bramborový výhonek, těšívala jsem se na Silvestra. Maminka přinesla z komory jednu z našich asi jedenácti krabic cukroví (které jsme následně po malých dávkách likvidovali až do Velikonoc), tatínek připravil asi deset přesně vyrovnaných řad obložených chlebíčků, do lednice se dalo šampaňské, nebo jeho napodobenina, v televizi se pustil Vladimír Menšík a potom i nějaká estráda, při které seděli v hledišti i herci, zpěváci a další známé osobnosti, my jsme se chechtali scénkám a fórkům našich bavičů a já se skutečně těšila na Silvestra pokaždé – no, jako malá. A pak se přiblížila půlnoc a čekalo se. Za dvě minuty půlnoc… Za minutu půlnoc… Půlnoc!!!!!! Spustila se státní hymna a já věděla, že o dvě hodiny dál vlakem stojí v Ústí moje babička v pozoru před televizorem a tu hymnu hlasitě zpívá. Tehdy po Kde domov můj ještě následovalo Nad Tatrou sa blýska…

A taky spustily ohňostroje. Ó, to mělo kouzlo, sledovala jsem s očima navrch hlavy barevnou světelnou podívanou na obloze a bylo to prostě euforické. Po půlnoci se na ulici začali scházet nadšenci, kteří měli sílu a chuť účastnit se novoročního běhu, jo, o půlnoci! Fandili jsme jim z okna.

A pak plynul čas, hymna se zkrátila, stát se zmenšil, já se zvětšila, estrády vyšly z módy a… Z ohňostrojů se stalo téměř nepřetržité práskání bez ladu a skladu, které začínalo zprvu už v osm večer…. A poslední dobou se odehrává již tak živelně, že ani nevím, kdy vlastně začíná a kdy končí. Časy se mění, zvyky se mění, lidi se mění… A já jsem silvestrovsky zbramborovatěla.

V mezidobí mělo ještě pár odvážlivců kuráž pozvat mě jednatřicátého prosince na oslavu. Snažila jsem se jim to nekazit… A neusnout. Ne že by mě nebavilo povídání s přáteli, ale bojuju s něčím jiným. Možná je na vině moje povaha Střelce, kdybych sem chtěla teď tahat znamení zvěrokruhu, ale jak mám jindy výdrž, pokud jde o dobu ukládání se ke spánku, tak na Silvestra jako by mě před 22. hodinou někdo vypnul tlačítkem. Mějte prosím slitování s bramborou a zkuste vydolovat trochu shovívavosti… Samozřejmě do půlnoci vydržím, z ohleduplnosti k rodině a abych jim popřála na Nový rok, protože tak to je. Pro mě je to ale už dávno den jako každý jiný. S pitím já toho stejně moc nepředvedu, po dvou skleničkách vína je mi hned špatně od žaludku. S jídlem, no… Plácání pátého přes deváté mi taky extra dobře nedělá. A tak kdyby bylo opravdu po mém – a možná bych to raději ani neměla říkat nahlas – šla bych spát, jako by se nic nedělo, a druhý den ráno bych, hezky odpočatá, přivítala nový kalendářní rok, dala na zeď a na stůl nový kalendář, vytáhla o číslo starší diář a připravila rodině snídani. Prostě silvestrovská brambora…

Tak už aspoň víte, jak jsme na tom, kdybyste si mě náhodou chtěli přizvat na silvestrovské veselí, a jestli jste taky brambůrka, tož to si aspoň nebudeme navzájem překážet… Krásného Silvestra.