Kde pečení holubi sami nelétají…

Když jsem dnes ráno (ještě byla tma a na tmavomodré obloze svítil doznívající úplněk doslova jako pominutý) ve ztichlém, ještě neprobuzeném bytě připravovala čaj, kávu a kakao, říkala jsem si: „Tak. Teď se cítím úplně jako na all inclusive, jen obráceně. Já jsem ten, kdo nosí z kuchyně a kdo servíruje.“ Zaplavil mě ten hřejivý pocit, který s sebou přináší starostlivost, jenže hned po něm se dostavila další představa: být tak zase chvíli na dovolené, kde se tohle všechno udělá samo! A v té chvíli mi došlo, jak snadno člověk přepne mysl na autopilota, podlehne zjednodušování a opakuje něco, co má už dlouho naučené, aniž by se nad tím lépe zamyslel.

Paní, co vstává

Jednou ráno jsem si šla vyfotit východ slunce nad mořem. Tam, kde jsem byla, nevycházelo sice přímo nad mořskou hladinou, spíše nad horami, jimiž je tam z východní strany vroubeno pobřeží, ale i tak slunce malovalo na obloze i na klidných ranních vlnkách vrtošivé světelné obrazy.

A tak jsem vyrazila, lačná po pořízení fotografií, které potom tak skvěle vypadají v rodinném albu. Hned u východu z lobby hotelu mě ale čekalo překvapení. Bylo opravdu hodně časné jitro a čekala jsem, že potkám maximálně racky, nadšené běžce nebo další lovce východu slunce. Jenže před hotelem byla paní ve vzorňácké uniformě pastelové barvy a v potu tváře pulírovala dlažbu. Tu, na kterou my pak přes den pouštíme zmrzlinu, pecky z melounů, cmrndáme kafe a koktejly z bazénového baru. Možná jsme se překvapily navzájem, a tak jsme se pozdravily, každá svou řečí. Je zvláštní, že pozdravit můžete v jakémkoli jazyce, a přesto je vám rozumět.

O kus dál kropila další pastelová paní chodník, kde potom turisté během dne trousí kusy pizzy a kebabu, a ještě o kus dál zastřihoval pán okrasné rostliny v obřím květináči. Vlastně nevím, proč mě přítomnost (rozuměj: časně ranní práce) těch lidí tak zaskočila, přece jsem si nemyslela, že se to všechno dělá samo, jen proto, že tyhle neviditelné, pilné mravence nevidíme. A je to vůbec tím, že je nevidíme?

Na každý pád tenkrát proběhla mou hlavou myšlenka: takže tihle lidé brzy vstávají, abychom potom my mohli relaxovat a nedělat skoro nic.

Však je to tak správně, jenom s jedním „ale“…

A na tom přece není nic špatného, celý rok jsme se přece dřeli, ráno vstávali (někteří z nás dokonce bděli i v pozdních hodinách na nočních směnách), pilně pracovali a šetřili na tu dovolenou, jejíž vidina se nejednou stala světlým bodem v jinak úmorném pracovním dni. Ne? Své jsme si odpracovali a máme nárok na odpočinek. Jistě. Dokonce není ani nutné sedřít (nebo nechat se sedřít) z kůže, aby člověk získal přirozený nárok na zotavenou.

Jde mi ale o ty dva, kteří se jmenují pan Onoseto a pan Samoseto, protože ti, kamkoli přijdou, přinášejí s sebou takové velké červené otazníky, před kterými stojí věta: A určitě se to ono udělalo úplně samo?

Jídlo, co se samo uvaří, nádobí, co se samo odnese

Přistihla jsem se tudíž dnes ráno při stejné úvaze: Kéž bych teď byla chvíli na dovolené, kde se to udělá samo.

Ale tak jasně, nemusíme každou banální větu a letmou úvahu rozkrájet na nudličky, a ty potom ještě rozpitvat pod mikroskopem, jestli se v nich neskrývá spásná či převratná myšlenka. Na druhou stranu… Malé ohlédnutí za prací druhých neuškodí a přispívá ke vzájemné úctě. Nebo si to aspoň myslím. A taky mě to nutí ohlédnout se zpět, protože jsem často v žertu říkávala, že už se těším na dovolenou, kde se mi sám uklidí pokoj, jídlo se samo uvaří a nádobí se samo nejen odnese, ale i umyje a uklidí! A druhý den nanovo.

Pravda ovšem je, že samozřejmě vidím ty slečny a mladíky v bílých nažehlených košilích, jak mění ubrusy, usmívají se a odnášejí talíře, umatlané od zbytku toho, čím jsme si blaženě nacpali břich. Taky vidím paní s takovým tím obrovským vozíkem plným sprejů, saponátů, čistidel, dezinfekcí, čistého povlečení, ručníků a toaletního papíru, jak se snaží být na chodbě skoro neviditelná za tím obrovským vozíkem a čeká, až milostivě vypadneme na pláž. No jistěže jí tam necháváme tuzér, jenom to možná příště nebudu brát jako důvod k tomu, abych o té práci uvažovala jako o něčem, co „se udělá samo“.

Jde mi totiž o tu samozřejmost, se kterou občas vnímáme práci druhých. No jasně, nemusíme ani sami sobě stavět pomník za to, že jsme minulý týden odklidili sníh. Možná ale příště i o nás samotných nebude někdo smýšlet tak, že „se to odklidilo“, nýbrž že někdo musel vzít lopatu a pěkně se u toho zapotit.

Tak si říkám, co teď asi dělá paní, která v létě, ráno před pátou, vstala, abychom my měli hezkou dovolenou. Ani nevím, jak se jmenuje. Doufám, že taky měla nějakou dovolenou a že jí občas třeba někdo přinese kafe do postele. A třeba se zase někdy pozdravíme, každá svou řečí.