Co děláš? Nic. Aneb nudo, budiž pochválena

Jak být co nejvíc produktivní? Dělejte to a to po dobu 21 dní, vyfoťte to a postujte pokud možno tady a tamhle, přidejte se do skupiny… Neboť doba jednadvaceti dnů je nezbytná pro utvoření návyku.

A co po mně, milí tvůrci aplikací, vlastně doopravdy chcete? Myslíte to se mnou dobře, abych si utvořila zdravý návyk, nebo u mě chcete vytvořit závislost? (Mrkací smajlík… házím tu otázku do éteru s vědomím, že mi tvůrci aplikací stejně neodpoví popravdě.)

A taky se teď hodlám pěkně s chutí vykašlat na všechny aplikace, které mám používat denně po dobu nevím kolika dní, a jdu si vzpomenout, kdy jsem se naposledy doopravdy, hutně, krutopřísně a výživně nudila, doopravdy nudila, že jsem neměla do čeho píchnout.

A najednou je mi zase osm, mám vlasy střižený na helmu, mobily ještě neexistujou (nebo existujou, ale my nemáme ani telefon na šňůře), Petra, Klára i Monika jsou někde v tahu (a na Moniku jsem dokonce zkoušela bušit, ale otevřel její rozespalej brácha a řekl, že „asi někam šla“, tak jsem se zase došourala zpátky domů). Sednu si v pokoji na postel, potaženou leskimem (pamatujete leskimo? Jestli ne, zeptejte se gůgla) – a civím. Nemám nejen žádnou reálnou povinnost, ale ani výčitku, že jsem bez povinností. A je to strrrašný….

Tak tenhle stav jsem už doopravdy dlouho nezažila.

Dnes ráno – je neděle! – jsem cosi páchala do zápisníku a plnila ho záznamy a svými osobními šiframi, až udeřila osmá hodina. Co budu dělat? Co si naplánuji? Budu aktivně odpočívat, nebo uklízet, nebo cvičit, nebo… si dám nohu za krk?

Nohu za krk už dávno strčit neumím (a stejně mi tam vždycky šla vpáčit jen ta levá), tak se rozvalím na pohovce a civím, osvícena báječným nápadem: BUDU SE FLÁKAT!

Ta věta mi zazáří v hlavě neonovým písmem a nastavuje prostřední prst lidské ruky všem aplikacím, které po mně chtějí 21 dní mentálního otroctví. Zadívám se z okna a hle – červánky, že by si z nich Popelka mohla ulátat své ikonické plesové šaty! Tepelná elektrárna Počerady dnes chrlí narůžovělý dým, ale naštěstí dost daleko, a tak otvírám okno a nasávám lehce mrazivý, jitřně únorový vzduch. V té chvíli zaregistruje volně žijící ptactvo z jakési své diskrétní pozorovatelny pohyb v našem okně a kvapem se poskládá na větvích olysalé rozložité lípy, která se rozkládá přímo před naším domem.

Jdu krmit. Ptactvo je bez sebe radostí a já si uvědomuji, že ho možná krmím i déle než jednadvacet dní v kuse a je mi úplně fuk, jestli jsem si utvořila návyk. Činím tak zcela dobrovolně, protože mám ráda ptactvo.

A pak se zase rozvalím na té pohovce, ke které jsem si mezitím přinesla kafe, čaj a zapálenou voňavou svíčku, a nedělám nic.

Samozřejmě, že doslova a úplné nic nedělá člověk tak nějak nikdy, protože dýcháme a probíhají v nás metabolické a jiné pochody, a když už nespíme, okouníme aspoň z toho okna. Jeden neurolog nedávno pravil v jakémsi online pořadu, že mozek se potřebuje nudit. Aspoň občas!

Je jasné, že kdyby člověk nedělal nic a věnoval se bohulibé nudě intenzivně a po delší čas, třeba, řekněme, takových 21 dní, utvořil by se mu z toho možná návyk, brzo by dostal padáka v práci a odpojili by mu elektriku (to by se mi pak velmi smutně hledělo na naši tepelnou elektrárnu!), ale co takhle hodinka nicnedělání?

Ta svoboda, to blaho, to chřestění okovů povinnosti a produktivity, když spadnou na podlahu a zůstanou tam chvíli ležet.

Svatá nudo… Budiž pochválena.

(náhledový obrázek s buldokem: Fotka od Pitsch z Pixabay)