Princ, který nikdy nezestárne

„Mně se to prostě nelíbilo.“

„To je nejkrásnější knížka, jakou jsem kdy četl/a!“

„To je tak hrozná blbost. Vůbec mě to nebavilo.“

„Jako dítě jsem to nepochopil/a, ale v dospělosti už ano.“

To byl stručný souhrn názorů, které jsem slyšela a stále slýchám na příběh, který napsal jeden pilot, co posledního července roku 1944 vzlétl z Korsiky a už se nikdy nevrátil. Trosky jeho letounu byly nalezeny ve Středozemním moři poblíž Marseille až v roce 2000. Rok před osudným letem však stihl vydat svou nejznámější knihu jménem Malý princ.

Od začátku jsem ji viděla v dětském oddělení naší knihovny, ale jako dítě jsem po ní nikdy nesáhla. Jako by mě od ní něco odrazovalo. Došla jsem si tam pro ni až v sedmnácti, kdy jsme se o ní učili na střední škole a kdy mě pohnutý osud poštovního i válečného pilota Exupéryho zaujal natolik, že jsem zatoužila poznat, proč se jeho dětská kniha přetřásá již po několik generací.

Tak předně si pamatuji přesně, že vydání, které tenkrát měli u nás v knihovně, bylo celé bílé a mělo formát naležato. Dále vím jistě, že jsem ji začala číst jednoho večera, a ještě téhož večera jsem ji také dočetla. Však ona je také kratičká. Šla jsem se potom, přesně podle autorových instrukcí, podívat na noční oblohu. Měla jsem štěstí, protože nebylo zataženo a tmavé nebe bylo hvězdami doslova poseté – proto si myslím, že Malého prince by měl člověk číst navečer, za jasné oblohy.

Pro mne stejně jako pro vás, kteří máte malého prince rádi, nebude vesmír stejný, pokud někde nějaký beránek, kterého neznáme, spásl, nebo nespásl růži… Podívejte se na nebe a ptejte se: Spásl, nebo nespásl beránek květinu? Uvidíte, jak se hned všechno změní… A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak důležité.“ (Antoine de Saint-Exupéry, překlad Martin Sasák)

Stihla jsem to. Bylo mi sedmnáct, nebyla jsem tudíž ještě dospělá, ale zároveň už ani malá. Na prahu dospělosti mě Malý princ stihl uchvátit tak, jak to dokázala jen málokterá kniha.

Dospělí jsou opravdu zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.

Proč vám to vlastně píšu? Vypadá to, že jsem dneska už dospělá; začala jsem totiž nedávno řešit to, co řešili i ostatní dospělí v internetových fórech. Jak to bylo na konci s tím hadem…?

„Mohu tě unést dál než loď,“ řekl had. Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek. „Koho se dotknu, toho vrátím zemi, ze které vyšel.“

Dospělí jsou vážně zvláštní, poněvadž jsou při čtení ochotní uvěřit všemu – kromě poslední scény. Klidně odkývají, že na planetě tak maličké, že ji lze celou obejít několika kroky, si malý princ došel pro konev s vodou, když potřeboval zalít růži, jež mu tam nečekaně vyklíčila ze semínka. Není jim divné, odkud se na planetce pořád berou semena baobabů, ani že malý princ cestuje z planety na planetu jen tak, bez raketoplánu, a že před odletem, při němž zřejmě využil letu tažných ptáků, vymetl sopky, rozloučil se s růží a tradá do vesmíru. A bez skafandru!

Jakmile ale dojde na vážné a smutné věci, dospělí – a možná nejen dospělí! – mají problém: uštknul had prince doopravdy, bez všech fantastických příkras, a vrátil se malý cestovatel na svou planetku za růží se čtyřmi trny, nebo ne? Tato otázka mi vrtala hlavou, a tak jsem si na toto téma vyhledala celé jedno sáhodlouhé diskuzní vlákno. Někdo tvrdil, že je to zkrátka kniha o sebevraždě a basta, že se malý princ sprovodil ze světa kvůli jedné sobecké, sebestředné růži. Další diskutující se domníval, že had mluvil pravdu, že prince vrátil zemi, ze které vyšel – neboli na malou planetku z oblasti asteroidů. V obsáhlé debatě jsem ale natrefila na jeden velmi zajímavý názor: pilot-vypravěč přece se svým letounem havaroval na Sahaře. Vody měl na pár dní a nebylo jisté, zda letadlo opraví. Ocitl se tak na hranici života a smrti. A teď přichází ta myšlenka, která není z mé hlavy, nýbrž vzešla od – pro mě neznámého – uživatele internetu: podle ní je malý princ ve skutečnosti autorovo vnitřní dítě, které se probudilo po mnoha letech, poté, co v autorovi bylo umlčeno světem dospělých. Objeví se, povídají si, a ve chvíli, kdy pilot letadlo opraví, malý princ „odchází“… Ani to tělo nakonec možná není tak těžké, jak si sám myslel. Mizí beze stopy.

O tom, kolika způsoby lze vykládat malého prince, by se mohly vést – a vedou – dlouhé debaty, které by tak jako tak nevyústily v žádný uspokojivý výsledek.

A tak já si z onoho příběhu beru následující ponaučení:

„V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lepší. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. (…) Já budu na jedné z nich bydlet, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Budeš mít hvězdy, které se umějí smát!“

Nechť se vaše hvězdy smějí. ♥