20 faktů o mně
Tohle nebude ten druh životopisných údajů, které najdete v oficiálních medailoncích nebo v curriculu vitae. Doufám, že se alespoň trochu pobavíte. Jdeme na to!
- Když jsem chodila do jeslí, přála jsem si ke své již existující starší sestře ještě jednu sestřičku nebo bratříčka. Toto přání mi bylo zamítnuto, a tak jsem chtěla alespoň výtah. Ten mi taky nekoupili.
- Moje babička z matčiny strany bydlela v Ústí nad Labem. V předškolním věku se mnou taťka musel chodit do tamního obchodního domu Labe, kde jsme půl dopoledne jezdili po eskalátorech do nejvyššího patra a zase zpátky dolů. Někdy jezdila i mamka se sestrou. To měli za ten výtah.
- Jako dítě jsem nikdy nespala po obědě, ve školce jsem rušila ostatní děti, které po O spát chtěly, a tak mě paní učitelky daly i s lůžkem alespoň pod fíkus, abych nikoho nebudila, protože fíkus taky nespal po obědě, ale aspoň byl zticha.
- V posledním ročníku mateřské školy jsem získala cennou trofej v podobě bílého trička s potiskem Sandokana. Co půl hodiny jsem se na něj chodila zbožně dívat do skříně.
- Ve druhé třídě mi umřelo morčátko Ferda, který byl vlastně holka. Po jeho odchodu za morčecí duhu jsem měla týden teplotu.
- V páté třídě jsem se pokoušela jezdit na koni v našem jezdeckém oddílu. Oficiálně jsem já měla řídit koně, dopadlo to všem tak, že kůň řídil mě. V sedmé třídě jsem si tuto zkušenost zopakovala s lyžemi.
- Po celý druhý stupeň základní školy jsem chodila do matematické třídy. Tento nevysvětlitelný fyzikální jev je mi záhadou dodnes.
- Když mi bylo třináct, pořídili rodiče domů náš historicky první telefon, pevnou linku. Libovolně dlouhý hovor stál tenkrát jednu korunu, a tak jsme si s kamarádkou telefonovaly celé odpoledne, přestože bydlela sedm minut pěšky ode mě.
- Jsem zarytý nekuřák a můj první a poslední pokus nasát dým z cigarety skončil ve třinácti letech zjištěním, že to pálí v plicích, tudíž mi to nestojí za to trápení. A to jsem ještě ani netušila, jak to leze do peněz.
- V sedmnácti jsem zatoužila přihlásit se na DAMU a stát se divadelní herečkou. Doma mi vysvětlili, že než se člověk stane hercem, dělá napřed: osvětlovače, oponáře, nápovědu, posunovače u dráhy a popeláře (no dobře, ty dvě poslední věci neříkali), tak jsem se přihlásila na pedák, protože neumím zvedat oponu. Obdivuju všechny herce, že stihli tolik profesí předtím, než je pustili na jeviště. (Echm hm.)
- Na gymplu jsem dostala čtyřku ze slohovky s odůvodněním, že je málo originální. Zadání slohové práce znělo: „Úvaha na téma ‚Sto let školy'“. Zdravím svého tehdejšího vyučujícího a vzkazuji mu tímto, že až jednou napíšu knihu s názvem „Sto let školy“, bude to celý jedna velká úvaha a může mi červeně napsat čtyřku třeba na každou stránku včetně obálky.
- Od deseti do sedmnácti let jsem vlastnila čokoládově hnědé morče jménem Daneček s béžovým pruhem na boku. Daneček byl holka a s výjimkou mě samotné pokousal do krve všechny, kteří se ho pokoušeli pohladit. Čímž vyvracím tezi našeho veterináře, že morčata nekoušou.
- Na pedáku jsem se v devatenácti zařekla, že si nikdy, ale vážně nikdy nekoupím tu hrozně trapnou věc jménem mobilní telefon, která se začala nesměle šířit mezi českým lidem.
- Ve dvaceti jsem si začala tajně přát, abych mohla mít mobilní telefon, který se mezitím lavinovitě rozšířil mezi českým lidem. Vlastnictví mobilního telefonu jsem považovala za nesplnitelný sen a v duchu si představovala, jak volám kamarádce z obýváku; něco jako mít jachtu na severním pólu.
- V jednadvaceti jsem si při dojíždění autobusem přála, aby nikdy nikdo nevynalezl mobilní telefony, včetně toho mého.
- Když jsem se stala matkou, potkala jsem bývalou sousedku, která mi položila dotaz, co mě to napadlo, že ona si myslela, že já chci cestovat a ne rodit děti. Podělila jsem se s ní o tajemství, pečlivě střežené generacemi mých předků, a prozradím ho i vám: cestovat se dá kupodivu i s dětmi. To koukáte, co?!
- Když jsem po mateřské učila na střední škole, omylem jsem se několikrát podepsala na měsíční výkaz docházky do kolonky ředitel. Zhruba před pěti lety jsem se podepsala na alergologii jako svůj vlastní ošetřující lékař. Nechcete něco podepsat?
- Celé dětství a dospívání jsem měla problém uběhnout patnáctistovku v parku. V cíli jsem padala na trávu a proklínala tělocvik. V dospělosti jsem měla v noci sen, že běžím v parku a mám přitom povznášející pocit; po probuzení jsem to zavrhla jako nereálnou věc. Několik let poté jsem šestkrát uběhla půlmaraton.
- Nesnáším matiku, lyže a sladké bramborové šišky.
- Nikdy se nemůžu rozloučit s vánočním stromečkem.
Tak to bylo dvacet faktů o mně. Dnes je 18. ledna a v našem obýváku stále stojí vánoční stromeček. Přeji vám krásný den!
