Knihkupectví snů

Jdete si tak po ulici, už se smráká, trochu prší a vy byste si nejraději zalezli někam do tepla. Jenže domů je daleko, a tak klopíte hlavu, zavrtáváte bradu do límce a dešťové kapky vám kropí vlasy. Přejdete křižovatku, a najednou stojí před vámi: obchůdek s tmavomodrými dveřmi s matnými skleněnými tabulkami. Nad dveřmi se skví zlatý nápis „Knihy“, který už zažil lepší časy, což mu jenom přidává na kráse – ba co víc, v téhle plískanici vám připadá přímo neodolatelný. Na dveřích není klika, ale stará mosazná koule; vezmete za ni, dveře vrznou a pustí vás dovnitř.

Jako byste překročili magický práh. Vítá vás příjemné přítmí, prosycené teplým tmavožlutým světlem, vůní starého i nového papíru a knihařského lepidla. Ošoupaná dřevěná podlaha pod vašima nohama trochu vrže a ze všech stran na vás vyzývavě pokukují vysoké police, napěchované knihami skoro k prasknutí. Kousek napravo před vámi stojí na kulatém dřevěném stolku s lesklým lakem tichá petrolejová lampa a rozhání podvečerní šero.

Rozhlédnete se, zda je tu někdo, koho byste mohli pozdravit, a vlevo za pultem si konečně všimnete dámy s divokými šedivými kudrnami. Usměje se na vás zpod brýlí a odloží otevřenou knihu. „Račte se u nás porozhlédnout.“

Na židli vedle pultu dřímá velká huňatá kočka. Jakou má barvu? Jakou budete chtít. Právě jste totiž vstoupili do knihkupectví mých snů. Něco vám tu nesedí? Skvělé, račte si ho přeonačit k obrazu svému! Však i mé vlastní knihkupectví snů se mění. Někdy jsou v něm pestrobarevné polštáře se zlatými střapci, občas má v prvním patře ochoz se staromódním zábradlím, jindy se naopak schází po točitých dřevěných schodech dolů do suterénu. Někdy má i knižní kavárnu, kde si dáte voňavý šálek s pěnou, jindy se tu prohání smečka elegantních mainských mývalích koček. Vždycky tam ale vládne ticho a klid, pokaždé jsou v něm knihy nové i ty z druhé ruky, někdy tam panuje intimní, tajuplné přítmí, jindy je zalito světlem a z polic na stěnách sahají převislé pokojové květiny skoro až na podlahu.

Crrr, budíček! Zpátky do reality. V našem městě je jediné knihkupectví, ano, jediné… O to větší vděk pociťuji za jeho existenci, nemluvě o milé obsluze.

Ale schválně, zkoušeli jste se někdy zamyslet, jak vypadá knihkupectví vašich snů? Je velké a prostorné, s honosnými architektonickými prvky, točitými schodišti a regály až do nebe? Pardon – do stropu, možná klenutého a s freskami? Nebo je to naopak malinký krámek, kde knihy doslova narušují i vaši intimní zónu a stačí se otočit nebo máchnout rukou a narazíte do stohu nebo police s tištěnými poklady?

Já se přiznám, že zdobnou architekturu a slavnostní, majestátní prostory sice obdivuji, ale kdybyste mě chtěli doopravdy ohromit, nejspíš byste mě museli zavést právě do něčeho menšího, kde se na vás knihy pěkně mačkají, kde stačí udělat pár kroků, a už jste zase na konci. A rozhodně mě okouzlí, když má onen krámek lety prověřenou patinu starých časů. A zvenku? Určitě modré, královsky nebo pařížsky, a klidně by mohlo být i tak trochu do tyrkysova.

A když už jsme u těch krámků zdobených patinou přirozené věkovitosti, podělím se o jeden zážitek.

Minulý rok jsem si jednoho dne šla hezky dolů Nerudovkou, slunce svítilo a na prahu jednoho obchodu stála elegantní dáma. Kolem ní byla spousta starých knih a pohlednic. Pochválila mi přívěsek s ještěrkou, který jsem měla na krku, a já si – hanba! – poprvé všimla, že krámek, v němž stojí, je antikvariát. A jaký! Nechápu, jak jsem ho do té doby mohla pokaždé přehlédnout, ale stalo se – tuším, že za to mohou domovní znamení, ke kterým jsem si nahoru na jejich fasády mohla po celou dobu sepisování malostranské trilogie vykroutit krk. Teď, když je dopsáno, jsem konečně mohla objevit i antikvariát. Odnesla jsem si těžkou tašku s knižními úlovky a pěkně jsem si s paní popovídala.

A taky jsem si vzpomněla na antikvariát naproti kostelu, který byl zhruba tak před dvaceti lety v našem městě. Antikvariáty mají své osobité kouzlo očtených stránek i omšelých knižních hřbetů, často tam panuje tajuplné přítmí a kolem knih z druhé ruky se šíří zvláštní, starožitně posvátná aura. Pamatuju si i vousatého pána, jemuž antikvariát patřil. Ten obchod už dávno odvál čas. Kdepak je asi tomu pánovi a všem těm knihám konec… Některé mám dodnes doma, Židovku z Toleda, Dům o tisíci patrech… Cena? Tenkrát deset, patnáct korun.

Jestli na vás někdy ve snech – denních či nočních – zaťuká knihkupectví, které nenajdete na žádné mapě, neváhejte a nechte se pozvat.

Krásný den.