Novoroční předsevzetí – všechno, nebo nic… anebo něco mezi


0
Categories : BLOG

Zdravím vás a doufám, že se vám daří skvěle! Máme tu nový rok, a s ním tradičně nastává čas velkých novoročních předsevzetí. Která si už nějakou dobu nedávám, a taky už ani nevím, kdy jsem s tímto obyčejem přestala, a vlastně na tom nesejde. Já si totiž stíhám dávat cíle průběžně celý rok a ruku na srdce, občas to dělám trochu jako úředník od stolu. Tak například si poručím: „Nebudeš pít kafe.“ A vnitřní hlásek se ptá: „A proč? A jak? A vůbec žádné kafe? A ani s kámoškou v kavárně?“ V tu chvíli ho umlčím, řeknu mu, ať dá pokoj, že si v kavárně prostě dám kotel zeleného čaje a utrum. „A to ti nebude kámoščino kafe vonět pod nos?“ – „Bude, ale tak se jenom nadýchám a vypiju čaj. A už ticho v soudní síni. Rozsudek byl vynesen a není proti němu odvolání.“

Vnitřní hlásek je ale dost vynalézavý a myslí i za roh. „A to ho nebudeš mít ani doma? A co když někdo přijde na návštěvu? To budeš muset honem utíkat do obchodu pro kafe. A co potom uděláš se zbytkem? Ten vyhodíš? Nebo dáš návštěvě s sebou domů sáček, ať si ho příště zase přinese nebo si ho dopije doma?“ (Dobře, teď už vnitřní hlásek vyloženě prudí a podrývá mé striktní a nekompromisní úřední rozhodnutí, dle kterého kafe pít NEBUDU a hotovo dvacet a basta fidli.

Novoroční předsevzetí bývají leckdy založená na tom, kolik toho chceme zvládnout, a velmi často je doprovázejí různá čísla, množství, limity, příkazy a zákazy (zhubnout tolik a tolik, cvičit tak dlouho a tak a tak často, přečíst tolik a tolik knih, procestovat tamto a tohle, naspořit každý měsíc tolik a tolik, naučit se, začít, přestat), a většinou je tento optimistický celoroční plánovací program podmíněn velkou dřinou a odříkáním a vynucen vnitřním bičem. Což není nic proti ničemu, trocha disciplíny neuškodí a píle se cení. Otázka ovšem je, zda jsou vytyčené cíle vůbec v našich reálných možnostech… nebo máme jenom velké oči.

Když se poměrně záhy začne ukazovat, že je náš velkolepý cíl nad naše síly, nezřídka ho škrtneme úplně celý. Nepovedlo se mi zhubnout osm kilo za měsíc? Fajn, tak když vy na mě takhle, tak já na to kašlu. Hubnout nebudu a teď půjdu a nacpu se, až prasknu. Za trest. Většinou za trest sama sobě. A vtom uchopíme vnitřní bič, který měl původně sloužit k vynucení disciplíny, a použijeme ho k sebemrskačství. Když jsi marná, tak se vesele dál cpi, až ti z toho bude šoufl. Utrácej, jak je libo, když sis neuložila každý měsíc dva tisíce. A co to cvičení? To se ti taky nepovedlo dodržet, cvičit každý den. Tak na to taky kašli a cvič jednou týdně. Nebo víš co? Ještě líp: necvič vůbec. Jsi přece nemožná, ten minulý cíl – cvičit denně – jsi taky nedodržela, proč by se ti měl podařit tenhle? A pak – obtěžkána výčitkou – dojdu k pokryteckému závěru, že se mi vlastně stejně vůbec cvičit nechce, tak co…

Všechno, nebo nic?

To staré známé „všechno, nebo nic“… A tak člověk kvůli přehnaným požadavkům na sebe sama přichází o své cíle úplně. Připraví se o možnost zacvičit si, příjemně se protáhnout, věnovat čas sám sobě, projít se, dát si třeba čerstvé, šťavnaté ovoce nebo si bez výčitek vychutnat jednu, dvě kvalitní kávy za den. Přečíst si kousek knížky a nepočítat stránky.

Proto se zkusím na chvíli vykašlat na „musím, nesmím a budu na sebe tvrdá“ a říct si: „budu víc poslouchat své tělo“, „dám si pauzu, když cítím, že už na mě jde únava“. Nebo třeba: „už si dneska místo kafe dám raději vodu, když žaludek vysílá signály, že už žádné další kafe nechce“. Zkouším se zeptat sama sebe, jestli si opravdu chci dopřát chvíli relaxu s výbornou kávou, vychutnat si její vůni, nebo jestli do sebe hodlám nalít bez rozmyslu další kafe jenom proto, že jsem zase včera do dvou do rána datlovala do počítače a teď si podpírám oční víčka sirkami.

Jednu lekci jsem dostala hned včera – a snažím se doufat, že jsem se z ní konečně poučila. Začala jsem totiž sledovat jógu s americkou jogínskou celebritou Adriene, která má mimochodem naprosto báječného psa jménem Benji. Zatímco Adriene cvičí, rozkošný šedočerný ježatý Benji poctivě medituje a dělá to vždy vleže. Na boku. To jsem ale odbočila. (Benji je fakt extra roztomilý a Adriene velmi dobrá cvičitelka. Zkuste je! A teď zpátky k tématu.)

Po několika měsících pauzy se opět pouštím do cvičení jógy. Rozhodla jsem se pro program, nadepsaný magickým slovem „výzva“. Třicet cvičebních lekcí na sebe navazuje a sleduje konkrétní cíl, v tomto případě se soustředí na vycentrování.

To magické slovo výzva…

Zaměřme se na slovo „výzva“. Některým lidem z něj totiž vstávají vlasy na hlavě, a jestli můžu mluvit za sebe, tak mně samotné to slovo působí mírný stres. Už předem si totiž představuji, jak výzvu „nedodržím“ a „nesplním“. Jde přece o to cvičit každý den! A chraň tě ruka Páně, jak ne, běda ti, jestli přerušíš řetězec! Pak nad tím i nad sebou zlom hůl.

A přesto se mi přesně tohle stalo hned na začátku. Odcvičila jsem spokojeně „Day 1“, pak „Day 2“, ale „Day 3“ jsem musela vynechat. Prostě jsem se na to včera vůbec necítila. Ale, ale… copak? Hned takhle zkraje?! Výzva je přece výzva a má se plnit každý den, jinak to není žádná výzva! Ts, ts, ts.

Co to o mně vypovídá? Vlastně jen tolik, že se ještě trochu vzpamatovávám z nedávného zánětu dýchacích cest a organizačně náročný včerejšek jsem zvládla jen s vypětím sil. Cvičení už by bylo přes čáru. Jedna možnost je učinit závěr, že jsem marná, a hodit celou výzvu za hlavu. Další možnost, která mě napadla, bylo odcvičit dvě lekce v jeden den. Bič, pamatujete? Musíš to dohnat!! Jinak to není ta správná výzva!

Dobrá, zkrátím to, zkouším se přece poučit. Pro včerejšek jsem si do jogínského deníčku nezapsala nic, „Day 3“ se prostě nestal v pondělí, ale až v úterý. Také mi pomáhá zapisovat velkými čísly právě ony odcvičené dny a tolik se nesoustředit na datum, které, spíše pro orientaci, píšu ze strany pouze maličkým, drobným písmem. Mé přání je zkusit absolvovat celý třicetidenní program, ale klidně s pauzami. Nebude-li zbytí, vynechám. Pocítím-li v průběhu cvičení, že to není pro mě, přenechám tohle cvičení jiným, kterým bude vyhovovat lépe.

Ignoruji všechny ty aplikace, které hlásají, že „návyk se tvoří každodenním opakováním a že musíte vydržet 21 dní bez jakýchkoli kompromisů, jinak jste v háji.“ Život není aplikace a nevytvořil ho žádný vývojář.

Chci cvičit jógu, protože je dobrá pro tělo i pro duši. Za přestávky si nebudu spílat, aby mi můj vlastní bohulibý záměr nevybouchl do obličeje, a nechám všemu volný průběh. Schválně vám sem na blog potom zkusím napsat, zda jsem kurz dokončila, jak se po jeho absolvování cítím a jestli jsem zaznamenala nějaké pozitivní změny – konec konců jsem si za tím účelem zavedla jogínskou dvojstránku ve svém „bullet journalu“. Jestli program dokončím odteď za 27 dní, nebo třeba za 40, nedokážu odhadnout. Stejně nevypočitatelný a nevyzpytatelný je totiž i sám život, a házet jógu spolu s flintou do žita jenom proto, že jsi prostě zrovna dneska neměl svůj den, mi už dneska nepřipadá nutné ani efektivní.

Máme hlavu, ale máme i zbytek těla, a zatímco naše myšlenky řvou jako o život a my jim věnujeme pozornost, naše tělo křičí někdy taky, leč myšlenky ho dost často přehluší. Jsme přece homo sapiens sapiens a byli jsme obdařeni myšlením proto, abychom se jím řídili. Když tělo říká, že by si rádo zacvičilo, hlava občas řve, že jsem vlastně líná a cvičit nemám. Jindy zase tělo prosí, že dneska cvičit nechce a nemůže, a kupodivu mysl použije stejný argument: „jsi jenom líná“. Tak cvič, i když ti je blbě. Nebo necvič, i když se ti chce – protože jsi líná. Uf.

Sebemrskačství – ahoj a adié. Mějme se rádi.

P.S.: Přeju vám krásný rok 2023 plný lásky a pochopení nejen vůči druhým, ale i vůči sobě samým. ♥