A jedem! Ani nepotřebujeme kopec

Tedy upřímně, on ten nadpis není až tak úsměvný, když to na chodníku neuřídíte. V první řadě vám tudíž přeji šťastný dojezd od domovních dveří v podstatě kamkoli, pokud tento článek čtete ve dnech, kdy byl napsán, neboli v čase, kdy Česko sevřela do svých čelistí zákeřná ledovka.

Ježíšek si pomalu už vyhrnuje rukávy a pumpuje svaly na roznášení dárků a místy to vypadá, že asi pojede na bruslích. Já s bruslemi moc nekamarádím, ačkoli jeden bělostný pár ozubených kožených botek vlastním, a tak jsem vzala hodně doslova jednu radu pro autory knih: pište blog na své weby, aby bylo vidět, že „je někdo doma“. Dnes jsem si doma vskutku pobyla celý den – vyjma krátkého ranního výjezdu po chodníku – a snažila se to brát jako součást předvánočního zpomalení, klidu a usebrání.

Časně zrána jsem měla velké ambice – dojít k automobilu, nastoupit do něj a odjet. To první mi zabralo zhruba čtvrt hodiny, přestože mám auto na dohled. Když jsem se krok sun krok klouzala z mírného kopečka, proti mně klouzala do kopce sousedka a navigovala mě, kde to šmejká nejmíň a kde je to naopak o ústa.

Co vám budu povídat, automobil dopadl asi stejně jako ptáček zpěváček v Mrazíkovi, když se nedopatřením dotkl berly Mrazilky. Mrazík měl dneska evidentně službu v naší ulici a naše auto objel svou berlou nejmíň třikrát kolem dokola včetně dveří. Chvíli jsem se pokoušela na to auto dýchat – no asi tak jako Nasťa na zpěváčka – ale pochodila jsem přibližně stejně. Neboli vůbec.

Doklouzala jsem zpátky domů, potkala cestou paní s jezevčíkem, kterému se ta procházka nesmírně zamlouvala, protože nemusel hýbat nožičkama. Panička šla a pes jel plynule za ní.

I tak čekám, co přinese zítřejší den, ale své bílé bruslící kožené nekamarádky nechám hezky zavřené v komoře. Já totiž na bruslích umím brzdit jenom o mantinel a náš chodník ho nemá.

Užijte předvánoční čas ve zdraví!