Vůně spadaného listí


0
Categories : BLOG

Vzpomínky člověka překvapí na těch nejméně očekávaných místech a mají přídech svátečna, i když někomu jinému by snad připadaly úplně obyčejné. A někdy stačí zahlédnout bělovlasou hlavu za oknem. Zdálo by se vám snad sváteční a výjimečné, že má někdo na zahradě slepice, králíky a starý okrouhlý altán? Přitom mně ten obraz vyvstal před očima tak jasně, jako by ho někdo vymaloval v pestrých barvách na plátno, a nesl s sebou vzpomínky na vzácná víkendová odpoledne.

Zdroj obrázku: pixabay.com, dbyers0209

Žádný strach, nejsem divizna a nenačuhuju lidem do oken, ale přesto jsem nedávno při letmém pohledu na úplně cizí starší domek zahlédla za oknem čísi bílé vlasy… To zrovna padalo listí, venku nebylo úplně sucho a vonělo to trochu jako v lese. Ta zvláštní kombinace vjemů mě v jediné vteřině přenesla o dlouhou řádku let zpátky a taky o několik kilometrů dál. Na jménech nezáleží, i když si je moc dobře pamatuju.

Jezdívali jsme kdysi, a je to opravdu hodně dávno, s tatínkem k dědečkovu kamarádovi na vesnici, hlavně takhle koncem léta a zkraje podzimu, když rostly houby. Děda s taťkou naložili mé předškolní já a proutěný košík do drncajícího vláčku motoráčku a jelo se. Od zastávky vlaku to bylo jen pár kroků k vesnickému domku s velkou zahradou, anebo jsem možná byla tak malá a okouzlená, že mi zahrada připadala větší, než ve skutečnosti byla. Především v ní stál altán, a právě v něm spočívalo celé to vzácné kouzlo. Starý, kulatý altán, natřený na červeno. Odjakživa trpím zvláštní příchylností vůči altánům všeho druhu, ale ty kulaté vedou. Dědečkův kamarád, vdovec, se rozhodl na důchod sestěhovat se svou rozvedenou sestrou do jednoho domku, protože proč být na penzi sám? Nosily se tam koláče a bílá obilná káva.

Čekankovou obilnou kávu jsem znala ze školní družiny a také ze škol v přírodě, a z duše jsem ji nesnášela. Jenže v tom altánu chutnala melta nějak jinak, lahodně a svátečně. Pamatuju si, jak se ta paní, ztělesnění dobroty, smála, že na návštěvě děti snědí i to, co jim jinak nešmakuje.

Taky měli králíky, pěkně živené, a já jsem si vždycky přála, aby se tak nelekali a tolik sebou neškubali, když jsem drátěným pletivem prostrčila prst a snažila se je pohladit. Také tam chovali početné hejno slípek, které se chodily „pást“ na zelenou trávu, prý aby měly hezky žluté žloutky.

Zdroj obrázku: pixabay

Dědečkův kamarád byl zkušený a znalý houbař, a tak jsme se po kávě a koláči vždycky sebrali a vyrazili na zastávku, odkud jsme tím samým vlakem motorákem dokodrcali o jednu dvě stanice dál. Předesílám, že jsem houbařský antitalent, houby většinou nevidím, pokud to nejsou muchomůrky o velikosti dezertního talířku. Jenže starý pán měl tu správnou, typickou houbařskou hůl a znal les jako své boty. Uměl sbírat i houby s „třásňovou sukýnkou“, kterým se já sama vyhýbám raději dodnes, jenže starý zkušený houbař dokázal přesně poznat, která houba smí na talíř a kterou nechat v lese.

Kde je konec starému pánovi? Dávno odešel na věčnost. A kdo dnes bydlí v tom domku a jestlipak také chovají králíky? Nevím.

Myslím, že jsem pro dědečkova kamaráda ani jeho sestru nebyla obzvlášť důležitá, prostě jen vnouče známých z města. Jejich vrozená dobrota a pohostinnost se však postarala o to, že se mi nesmazatelně vryli do paměti. Možná je to tenkrát ani nenapadlo, ale já to mám všechno vepsané někde ve svých soukromých, virtuálních vzpomínkových letopisech: starého vlídného pána, jeho usměvavou sestru, lekavé králíky, pasoucí se kvokající slípky a altán, ve kterém mi poprvé zachutnala bílá káva.

Snad ještě někdy zahlédnu za oknem tu bílou hlavu…

Krásný předvánoční čas.