Kam se poděl leden? Utekl jako voda… ale cestou minul hodně břehů

Taky vám čas někdy uteče jako voda? Pohledem zpět se klidně i jednatřicet dní přežene jako mávnutím kouzelného proutku. Tedy zdánlivě. „To tak hrozně uteklo,“ slýchám často, no ano, i z vlastních úst.

Zhruba před půl rokem jsem si umanula, že prohlédnu do systému Bullet Journal, neboli specifického způsobu psaní deníku. Právě před pár dny, na začátku nového měsíce, jsem se div nezhrozila, že nadepisuji „únor“, když mi připadá, že leden snad ani nebyl. Že zdání klame, jsem zjistila okamžitě, když jsem nalistovala o několik stránek zpátky.

Samozřejmě jsem nedokončila úplně vše, co jsem si naplánovala, ale i zběžné prolétnutí deníku očima mě poněkud uklidnilo, že ta nezřetelná šmouha, která mi v paměti zbyla z ledna, měla přece jen nějaké kontury a detaily.

Tak třeba jsem zjistila, že poštovní doručovatelé, kteří mají na starosti naši ulici, nejsou hluší ani nekomunikativní, ba dokonce ani nechtějí zákeřně utéct, přestože jsem doma, a hodit lístek s oznámením do schránky. Nefunguje nám totiž takový ten kecafon, interkom se mu říká? Chrastí, funí, šustí, ale nemluví, ani nahoře ve sluchátku, ani dole v reproduktoru.

Nedočetla jsem zase několik knížek, zato jsem jich pár rozečetla. S velkou pompou jsem dokončila několik měsíců rozpletený svetr (to to bolelo, to to bolelo, k rozpleteným a odloženým svetrům se tak těžko vrací!). A kdybyste viděli ty nezávislé „indie“ pletařky-návrhářky, které jsem objevila na Instagramu! Myslím, že vám na konci tohoto článku musím nechat na některé z nich odkaz. Pohled na jejich pastelové, optimistické modely člověku hnedle zvedne náladu.

Občasnou kratochvíli – vybarvování antistresových omalovánek – jsem s veškerou obřadností povýšila na svůj nový koníček a s oblibou teď brouzdám po různých verzích obrázků z Čarovného lesa a Tajné zahrady od Johanny Basfordové. Je s podivem, co dokáže lidská obrazotvornost, když se spojí s předtištěnou kresbou a duhovými pastelkami.

Trošičku, co se za nehet vejde, jsem zahýbala se svou začátečnickou španělštinou (ne, opravdu vůbec za to nemůže nedávné vítězství Argentiny na Mistrovství světa ve fotbale!), se kterou jsem začala před třemi lety na Duolingu, ale od té doby jsem si pamatovala pořád jenom „Lo siento“, „Gracias“ a „Por favor“ a nijak zvlášť jsem se neposunula. Tak teď už vám povím i to, jak se jmenuju, že „nevím“ a že „nerozumím“. To už si můžeme slušně požvanit, co? Ne, tak zase chvíli vážně.

Těch několik procházek v přírodě, u řeky a v naší oblíbené bažantnici na mne z deníku vykouklo jako příjemná vzpomínka.

V polovině ledna jsme absolvovali jeden ples a já jsem se tam potkala se svou třídní z gymplu. Ke cti nás obou je, že jsme se po tolika letech stále ještě poznaly. Díky za čtyři roky chemie!!

A taky jsem si dala jasný cíl – zvolnit životní tempo.

Samozřejmě se toho událo mnohem víc, ale výměna oleje v autě nebo preventivka u praktického asi nikoho z vás nevytrhne – a volby prezidenta jste si nemohli nevšimnout. Jenom podotknu, že tuto dvoufázovou událost jsem si poctivě odseděla jako člen volební komise. Taky díky přebujelosti předvolebních debat jsem konečně viděla western – to když jsem přepnula „na dvojku“. Jmenoval se Mackennovo zlato a neviděla jsem ho od začátku. Další plán tudíž zní: zkouknout někdy tu první polovinu!

Celkově vzato – při zběžném, rychlém, automatickém ohlédnutí to někdy vypadá jako šmouha, ale přesto stačí málo, aby naše dny nebyly úplně šedivé. Člověk nemusí dobývat ztracené světy, zdolávat osmitisícovky nebo přeplavat kanál La Manche, aby jeho deník nezel prázdnotou. (Anebo je zdolávat a přeplavávat může!)

Tady jsou slíbené odkazy na můj lednový „objev“, opravdu kreativní, nebojácné pletařky-návrhářky, jejichž neotřelé modely snad musí rozzářit i ten nejpošmournější a nejkalnější zimní den. Elizations , the unraveller, NYCknits

Přeji vám krásné únorové dny!