Vinylová nostalgie

Nejdřív to tiše zavrní, jak se kotouč začne otáčet, potom to krátce zabzučí, jak se rameno s přenoskou nahne nad desku, potom to trochu kopne a praskne, když jehla dosedne na lesklý černý povrch s letokruhy… Co je to?

Náš první gramofon byl dřevěný, no vážně! Jak byl starý, to vám neřeknu, vím jen tolik, že mě věkově předčil a do domácnosti ho předtím, než jsem se narodila, přinesl táta coby mužskou součást tehdejší výbavy. Mně už jako hodně malému dítěti byl gramofon opravdu dobrým společníkem a první pohádkou, kterou si pamatuju, byly příběhy loupežníka Rumcajse. Taky jsem na melodie linoucí se z černého otáčejícího se disku ráda tancovala, což mám i obrazově zdokumentováno.

Vlastně vám můžu ukázat i ten gramofon. Abyste se v tom lépe vyznali: úplně vpředu je Pinocchio. Za ním já, vpravo za mnou gramofon. Ten dřevěný.

Tenhle gramofon nám sloužil dlouho a dobře a jeho jehla se mnohokrát projela po Hurvínkových a Neználkových dobrodružstvích, po pohádkách z mechu a kapradí (Křemílek a Vochomůrka mi často dělali laskominy, když vařili borůvková povidla!) i po příbězích Ferdy Mravence, Šmoulů a dalších. Rozesmívali mě pan Horníček s panem Werichem, Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou, a když byla nálada, rozsvítila se trojice pastelově obarvených žárovek nahoře na obývací stěně, ve které gramofon bydlel, pustil se Karel Gott nebo Dalibor Janda a s maminkou a sestrou jsme si dělaly pohodové diskohrátky, o kterých nám někdy zazpívala Hana Zagorová. Když jsem později jako teenager byla sama doma, ráda jsem si pouštěla „Pátou“ od Heleny Vondráčkové – z té písničky přímo prýštila dobrá nálada.

Hudba doprovázená jemným praskáním gramofonu má zkrátka své osobité kouzlo. Ani nemůžu vyjmenovat, kolik těch písní bylo – Holky z naší školky byly senzační, Perníková chaloupka Ringo Čecha byla vtipná a poskládaná z mnoha zahraničních melodií, Vítězslav Vávra si vedl domů holku s citronovou šálou, Waldemar Matuška ve stínu pod fíky poslouchal slavíky z Madridu, Eva Pilarová rozhoupala zvony…

Později, na střední škole, mi rodiče koupili takzvanou hifi věž, což byl takový vysoký černý kvádr, dole byl kazeťák, nad tím rádio a úplně nahoře gramofon. Tehdy už to nebylo moc obvyklé a vlastně ani v módě… Jenže! Melodie z šedesátek a sedmdesátek byly pro nás tenkrát atraktivní, a tak někdy kolem roku 2000 jsem vybrala to – dle mého názoru – nejlepší z naší domácí sbírky (nechyběla Depeše od Marty Kubišové a Tak prázdná od Yvonne Přenosilové) a na své hifi věži jsem pořídila záznam z desek na kazetu, odnesla ke kamarádkám na kolej a udělaly jsme si „mega oldies party“. S obloženými chlebíčky nebo spíš s tím, čemu se tak na koleji říkalo (člověk byl na vysoké rád za každý kus žvance, který zvládl někde ukořistit).

Pak jsem dlouho žila bez gramofonu a pouze schraňovala rodinnou sbírku desek. Až jednou… Zcela náhodně jsem narazila někdy před pěti lety na tehdy nový videoklip, v němž zpěváci jezdili dokola na obří gramofonové desce. Jasně, digitální trik, ale geniální. V té chvíli se něco probudilo a desky zasunuté ve tmě ve skříni se opět provětraly a spatřily po dlouhé době denní světlo – a taky pocítily dotek gramofonové desky…

A tak mám zase gramofon a pokaždé, když ho pustím, o půl minuty omládnu. Nebo alespoň mám ten pocit…

Krásný, třeba i nostalgický den vám přeji!