
Jen tak si vytáhnout knížku…
Skoro jako v loterii: sáhni, otevři a čti, bez úmyslu přečíst to celé a s vědomím, žes to už jednou četl. Ale kdy to vlastně dneska uděláme? A proč? A proč ne…
Taky to na vás vyskakuje? Stop scrolling… stop scrolling… následuje reklama na nějakou další aplikaci, která vás má nějak reálně obohatit – na rozhledu, vědomostech, dovednostech a podobně. Je jasné, že je řeč o sociálních sítích. Mají i jasná pozitiva, třeba mně se poštěstilo najít přes ně stejně naladěné lidi nebo spoustu inspirace ke tvoření. Jenom člověk nesmí zapomínat těm lidem občas „jen tak napsat“ a v případě tvoření něco opravdu vyprodukovat, protože jinak… zůstanete u toho bezduchého scrollování a toužebného přemýšlení, že tohle byste taky rádi měli doma, tohle byste si taky rádi vyrobili… jenom kdyby na to byl ten čas, že.
Jinak se „sítě“ jmenují se dost výstižně, protože jak vás lapí, jsou stejně lepkavé a zrádné jako sítě pavoučí. A pak vás to může omotat, napustit jedem a hezky vysát. Mobilní telefony mají takové šikovné statistiky, ze kterých se vám taky může zatočit hlava, pokud se vám „scrollování“ vymklo z ruky. Jenže právě díky hláškám typu „stop scrolling“ se trochu zarazím pokaždé, když se přistihnu, že jezdím prstem po obrazovce, a zatímco se před mýma očima odvíjí plejáda nahodilých obrázků a videí, na hodinkách nemilosrdně odtikává čas… a pak je večer.

Už nevím, jak se to stalo, ale jednoho odpoledne jsem si – unavená z toho scrollování (není to vlastně docela příšerný slovo?) – zčistajasna vzpomněla na podobná odpoledne, jenže bylo to tak dávno… Nepřeháním. Přes třicet let nazpět.
Odpoledne jako dnes, jen jiný rok. Ještě začínal devatenáctkou. Minuty se líně převalovaly, sluníčko ospale svítilo okny do pokoje, zrovna nebylo s kým jít ven a v televizi buď nic nedávali, nebo se mi ji nechtělo pouštět. Povalovala jsem se na posteli povlečené světle béžovým leskymem (kdo ho pamatuje? a pozor, stále se vyrábí!) a můj pohled dřív nebo později zabloudil ke knihovničce. Knížky v ní stály vzorně srovnané, skryté za šoupacím sklem, které jste pokaždé chtě nechtě ohmatali a nechali na něm své otisky, když jste ho chtěli posunout a vytáhnout knížku.
Tenkrát byla ta činnost tak samozřejmá, nikdo ji nezpochybňoval ani nerokoval nad jejím významem nebo smyslem, prostě se děla. Měla jsem svou elitní skupinu dětských či dobrodružných knih, kterými jsem občas listovala „prostě tak“. Nechtěla jsem je nikde sdílet, fotit je, ani jsem si o nich nechtěla s nikým povídat, byl to dialog mezi mnou a tištěnými slovy. Měla jsem oblíbené pasáže, potom taky úseky děje, kterých jsem se bála – a není nic neobvyklého, že člověk se občas bojí rád, zvláště když si je jistý, že mu reálně nic nehrozí- nebo mě dojímaly. Nebo jsem je tak úplně nechápala, a tak jsem je čas od času přečetla znovu v naději, že je tentokrát pochopím. Pozoruhodné je, že si ty pasáže pamatuju dodnes. Respektive si vzpomínám, k jakým scénám jsem se vracela v knize Madlenka a kůň zlatohřívák, Sebastian mezi lidmi, Afrodita – příběh taky o koni, nebo Mirek a spol. Některé scény byly k pobavení, z jiných mrazilo.

A pak jsem na to zapomněla. Ne na ty knihy, ale že jsem tohle dělávala. Už si vážně nevzpomínám, co mě pohnulo k tomu, abych tyhle vzpomínky vyšantročila z paměti. Dneska jsem to po mnoha a mnoha letech zase zkusila. Volba padla na Exupéryho Noční let. A moje paměť už není zdaleka tak dobrá jako v dětských letech, minimálně ne ten druh paměti, který zaručí, abych si pamatovala konkrétní scény. Nebo je to něčím jiným? Ztrácíme snad pomalu schopnost vžít se do příběhu, do jednotlivých scén, neletět dopředu jako splašený mustang a chvíli setrvat, vychutnat si ten okamžik? Protože času je přece tak málo. Jistě že oproti dětským letům máme mnohem víc povinností, které zkrátka nepočkají (i když vám někdo bude s úsměvem na tváři tvrdit, že práce neuteče… ve skutečnosti spíš vy neutečete před prací). Stejně je ale dobré podívat se někdy na statistiky ve vlastním mobilním telefonu a říct si: „Kolik krásného mi toho za tuhle dobu mohla sdělit nějaká kniha, příroda, kamarád z masa a kostí?“
Kniha nám má vždycky co sdělit. Ta slova budou na stránkách pokaždé, když ji otevřeme. Jsem si jistá, že jestli vaše internetové kroky vedly až sem, máte doma knihy. Je jich hodně a možná jste některé ještě ani nečetli, nebo četli, ale ani vám, ani těm knihám by nevadilo, kdybyste se potkali znova. S knihou mizí pocit osamělosti, prázdnoty a nenaplněných minut. Slova v dobré knize jsou jako výživný oběd. Několikavteřinový, rychle mizící obsah je jako prázdné kalorie. Volba je na nás. Stop scrolling…
Krásný den a zase příště.

