BLOG,  ČLÁNKY

Stromobraní, pozdní sběr

Začala jsem lehkou slovní hříčkou. Stromobraní proto, že beru našemu obýváku stromeček. Pozdní sběr proto, že z něj sbírám ozdoby pozdě. No, zkrátka uzrál až na konci ledna.

Jenže jak tak sbírám ozdoby a vkládám je do papírových krabic (z roku ajc cvajk a z dob vlády krále Klacka), říkám si, proč si takovou nádheru nehýčkáme po celý rok. Já vím, prášilo by se na to. A taky by se to okoukalo. Ale stejně se s vánočním stromkem pokaždé loučím těžko a není za tím jen lenost sundávat z pichlavých větviček zakroucené kovové háčky. Mám prostě vánoční strom ráda a čekání na ten další je pokaždé dlouhé.

V naší rodině se traduje historka z dob, kdy jsem ještě vyžadovala borovici „až do stropu“. Jak se červená skleněná špička nahoře nezapíchla do omítky, tak to nebyl strom. Taťka se vždycky mohl přetrhnout, aby tu ztepilou borovici sehnal. Pak jsme jí seřízli kmínek, nacpali do zeleného stojanu, co mi kdoví proč evokoval Krakonoše, obřadně jsme sundali enormní množství krabic z nejsvrchnějšího patra skříně v předsíni (taková ta panelákovka, kam se strká všechno, co se nevejde nebo nehodí jinam), a pak už jsem taťkovi podávala zvonky, šišky, krápníky a další skleněné skvosty. Omotali jsme strom řetězy, skřipci připevnili svíčky z Polska (mám je dodnes), co zářily (a stále září) nádhernými hřejivými barvami, nakonec jsme ho zaházeli stříbrnými a zlatými staniolovými vlasy a pak už dělal parádu. Pamatuju si i ten lehký smutek, když Ježíšek minul a stromeček byl sice pořád stejně nazdobený, ale kouzlo Vánoc minulo. I tak jsme se s borovicí loučili s těžkým srdcem. Tak a teď ta historka. Nejsem si úplně jistá tím datem, možná to byl První máj, ale stromeček byl na svém místě. Ráda bych z dnešního pohledu věděla, kolik měl asi tak ještě jehličí. Každopádně se u nás v rodině uzavíraly sázky, kdo se půjde ztrapnit před celým sídlištěm a odnese ten strom k popelnici. Myslím, že to nakonec vyšlo na taťku, ale na konec už radši všichni zapomněli, je to totiž ten druh vyprávění, u kterého se rodina směje, i když příběh tak trochu postrádá konec.

Takže jsem něco z toho zdědila. Strom mám umělý, už přes dvacet let stejný, takže neopadává a není proto nutné ztrapňovat se nošením ho k popelnici v květnu. Už jsem se hodně zlepšila, ale bývaly doby, kdy na dveře nesměle klepaly Velikonoce a my jsme teprve sundávali ozdoby. Návštěvy se tak trochu divily, ale každému takovému divícímu se jsem nabídla, jestli si ho teda chce odzdobit, a prý že ne.

Fajn. Kamarádka mi vždycky říkala, že „se to“ má odzdobit na Tři krále, a příbuzná zase sýčkovala s nějakou pověrou. No heleďte. Máme osmadvacátého ledna a strom právě shazuje nikoli jehličí, ale ozdoby, a já je chytám. Ozdoby jsou někdy starší než já, někdy o deset let mladší než já, a u některých si dokonce živě pamatuju, jak jsme je s mamkou kupovaly.

Měla jsem období, že jsem se snažila strom zdobit „přírodně“, takže se na něm skvěly slaměné výrobky a sušená kolečka pomerančů, pak jsem se ho zase snažila sladit do jedné barvy, až jsem se natrvalo ustálila na retro ozdobách z papírových krabic, rok výroby ajc cvajc. Už ani nevím, jaký rok výroby to vlastně je. Jsou nádherné.

No a tak nám končí leden, zima vesele pokračuje, ráno tma jak v ranci, odpoledne se světlo taky nepřetrhne, a já už teď přemýšlím, čím nahradím nádheru vánočního stromečku. Laťka je nasazena vysoko…

Krásné poslední lednové dny.