Ty opravdu důležité věci aneb citát od pruhovaného mudrce

„Jé, to jsem dostala? A to je k jídlu?“ radovala jsem se, když mi na právě zakoupené hromadě knih přistál malý zlatavý sáček s podobiznou medvídka Pú.

„Ano, ale až to budete jíst, dejte pozor, je tam citát, tak si to napřed rozlomte!“ upozorňovala mě paní za pultem.

Vypadalo to jako sladkost, a ty mají u mě vždycky zelenou, ale tentokrát přeci jen zvítězila zvědavost nad mlsností, přesněji řečeno dostaly prostor obě, ale opravdu jsem se těšila na ten citát.

Nevím, proč když se řekne citát, představím si automaticky Konfucia, Hemingwaye nebo Schopenhauera a předjímám myšlenku filozofa či cenami ověnčeného literáta, ačkoli se na mě z obalu usmívá dobrotivý Pú, který má pro ostatní připravenou spíš vřelou náruč a hrnec medu než skály lámající moudro.

Zašustilo to (obal), křuplo to (rozlomení koláčku štěstí), a pak přišla chvíle pravdy. Těmi nejtitěrnějšími písmenky, která lze ještě přečíst bez lupy, stálo na velmi tenkém proužku papíru: „Udělej si prostor na opravdu důležité věci. Tygr.“

Nemělo mě překvapit, že mým osobním mudrcem dne je Tygr! Tygr poťouchlý, veselý a vynalézavý, který ví, že na opravdu důležité věci občas zapomínáme. Jenže jak je poznat?

Když to vezmu konzumně, musím uznat, že se někdy vypravím do obchodu pro jednu veledůležitou věc, která nám doma chybí. Pointa se nabízí sama: doma při vybalování nákupu marně hledám onu věc, kvůli které jsem absolvovala výlet mezi regály.

Méně konzumně a více zážitkově? Mohu vylovit z paměti několik poznávacích prodloužených víkendů, kdy jsme za každou cenu chtěli něco stihnout, až jsme si pro samý spěch a shon proměnili hezký zážitek ve stresující dostihy plné popohánění a nervózního koukání na hodinky. Co je důležitější: mít odškrtnuto co nejvíc míst – což může být pro někoho opravdu prioritou – nebo spíš hezkou vzpomínku bez nervů? Při zpětné rekapitulaci uznávám, že přeplněný itinerář má na mě následující účinek: navštívená místa mi beztak splynou v jedno obrovské zašmodrchané klubko, z nějž je těžké vytáhnout jednotlivé nitky vzpomínek.

„Udělej si prostor“ může být chápáno více způsoby. Mně se v dnešní přeorganizované a přetechnizované době jako první vybaví prostor v diáři či v denním harmonogramu, ale možná je neméně důležitý prostor, jaký věcem dáváme ve vlastní hlavě, protože tam to všechno začíná.

Napadá mě, jak by asi vypadala inventura prostoru v hlavě? Byla by tam kupa harampádí, nedůležitých klumpů, starých zaprášených předmětů, na nichž lpíme a odmítáme je vyhodit, protože si pleteme přežité, nefunkční věci s nostalgií? Netvrdím, že je nutné zbavovat se všeho, co souvisí s naší minulostí, zároveň bych ale byla opatrná ve chvíli, kdy úzkostlivě schraňujeme úplně všechno. Zkuste v hromadě reálně nepoužitelného harampádí, starých kabelů, zažloutlých klávesnic, vyteklých baterií, vánočních řetězů a krabic od bůhví čeho najít tu jednu opravdu důležitou věc. Má svůj prostor? Myslím, že stejně těžko hledáme v hlavě ty správné myšlenky, pokud se topí v hromadě balastu. „Netvářila jsem se nějak divně nebo neříkala nesmysly, že na mě tak zvláštně koukali??“ „Bylo trapné, jak jsem řekl ten vtip, kterému se nikdo nezasmál?“ No tak co. Pokrčit nad něčím rameny a mávnout v duchu rukou se někdy zdá jako nejtěžší řešení, ale zároveň je to ve finále úplně nejjednodušší způsob, jak vybruslit ze šmodrchanice utkvělých a nutkavých myšlenek.

Ale abych se nezamotala do vlastních mouder, vrátím se zpátky k Tygrovi a rozloučím se dnes citátem pana A. E. Milneho, jak jinak než z knihy Medvídek Pú.

„Teď už je půlnoc, tak by byl čas jít spát,“ řekl Pú. „A ráno budeme mít k snídani med. Jedí tygři rádi med?“

„Tygři všecko rádi,“ řekl Tygr vesele.

Přeji příjemný den a hrnec medu nebo alespoň něco, co vy rádi. (Protože pssst… tygři nakonec med neradi. A taky neradi žaludy. A bodláčí.)

Mějte se zatím krásně.