Blog: O babičce se čtecí superschopností

Jedno si vyjasníme hned zkraje: jednalo se o mou vlastní babičku.

Moje babička četla rychle a četla to, co jí přišlo pod ruku. Vždycky si nasadila brejle, a byly to pořádně silné brejle, a nasazovala si je toliko na čtení, šití a háčkování deček, které mám dodnes schované. To šití jsem jí záviděla, ale věděla jsem, že na švadlenkovském poli jsem zcela beznadějný případ. V háčkování jsem si časem začala vést o dost lépe a troufám si říct, že dečku zvládnu skoro, skoro tak dobře jako babi. V čem jsem ji ale dodnes netrumfla, je její čtení.

Vidím to jako dneska: zahlédla knihu, která tam ležela a čekala, až na ni zase budu mít čas mezi studiem, lítáním na kámoškami na kolej a obíháním obchodů nebo brigád. V té chvíli ji babička zabavila, což jsem zjistila většinou teprve ve chvíli, kdy už bábinka ležela na kanapi, knihu nad hlavou, brejle na nose a nevnímala okolní svět. U babičky jsem totiž bydlela během vysokoškolských studií, takže se tam nějaká ta povinná i dobrovolná četba povalovala každou chvíli.

Nikdá nepomohly námitky, že tu knihu potřebuju, babička ji prostě zkonfiskovala, ale vždycky na jedno odpoledne/dopoledne/noc. Na tloušťce knihy absolutně nezáleželo, a co mi dodnes je největší záhadou, vždycky ji držela v jedné ruce nad hlavou, dokud ji nedorazila (já v podobné póze vydržím maximálně pár minut). Následně mi odcitovala své oblíbené pasáže, případně knihu sepsula slovy: To byla ale blbá knížka. Ani to jí ale nezabránilo ji dočíst do konce.

Mohli jste tam nechat Děti z Bullerbynu, holčičí knihu o koních, dívčí román, detektivku nebo literární klenot od držitele Nobelovy ceny, všechno schroupla.

Babi, pořád jsem tě netrumfla, a bohužel si už nemůžu vzpomenout, jestli jsem ti vůbec někdy řekla, jak nesmírně jsem tu tvoji superschopnost obdivovala. A pořád obdivuju.

Přeji vám krásné dny.