Já a káva. Presso. Turek. Prostě kafe

Sytá, hřejivá a plná vůně linoucí se z šálku dobré kávy, podávaného s trochou vody, protože na poušti byla voda dražší než káva. Nebo možná proto, že káva sama o sobě dehydruje, a tak je nutné doplnit vodu. Nebo si dosaďte jakoukoli další teorii podle vašeho gusta. Každopádně dnes mám chvíle s kávou spojené s relaxem a poslední dobou taky se čtením. Ne vždy tomu ale bylo takhle.

Totiž… ještě ve dvaceti (tedy v mých dvaceti) byste do mě to kafe nedostali, a ne a ne. Poprvé jsem temného moku usrkla přibližně ve třinácti letech, z tehdy typické skleničky, co snesla horkou vodu a byla zasazená ve vyšším plastovém dně s uchem – ve žlutém a hnědém provedení. Do takového turka by vám moje babička z tátovy strany vložila lžičku s dřevěným koncem. Po dopití by na dně zbyl lógr – to byla totiž jediná varianta kafe, která se v mém dětství a vlastně i pubertě nabízela. Nemalá část mletých kávových mravenců plavala ještě i na hladině. Ua. Tohoto jsem si tenkrát srkla, pokusila se to dopít, ale už ve třinácti jsem usoudila, že tohle fakt zapotřebí nemám, a odložila jsem pití kafe až někam na vysokou. Což jsem samozřejmě tehdy ještě netušila.

V prváku na zmíněném typu vzdělávací instituce jsme takhle stály u automatu na kafe a spolužačka prohlásila, že si jde pro kafe. Já na to, že fuj, že kafe nepiju, protože mi, fuj, nechutná. A taky mi smrdí. Spolužačka pravila, že kafe taky moc nemusí, ale že z automatu, mňam, jí kupodivu většinou chutná. Tehdy mě to ještě nemohlo navnadit.

Jenže pak přišly první zkoušky v prvním semestru, pak další zkoušky v druhém semestru, učivo se kupilo a vršilo a zápočtové týdny byly krušné. Vzpomínám si, jak jsem umdlívala nad zápisy z přednášek, hlava mi bimbala tu doprava, tu doleva, a pokoušela jsem se obalamutit svou mysl černým čajem. Silným černým čajem. Pak dvojitým černým čajem! Pak i zeleným, z toho mi tenkrát bylo tak trochu špatně.

Kamarádka mě poučila, že čajem to teda fakt nespasím a že se musím naučit pít kafe. Inu což. S pokorně skloněnou hlavou a schlíplými rameny jsem s ní vyrazila do nejbližšího supermarketu a zakoupila instantní kafe, levný a hnusný, na lepší jsem neměla, život studenta byl o dvou kůrkách a jednom nízkotučném jogurtu a brigáda vypadala tak, že jsme buď za padesát korun na hodinu doučovaly děti z předmětů, které jsme na pedáku zatím ještě samy studovaly, případně jsme chodily za dvacet korun na hodinu nádeničit do tamního hypermarketu ve smradlavým, nepraným plášti na odpolední směnu od dvou do deseti večer. O tom zas někdy jindy.

Laciné a hnusné kafe mi tehdy připadalo stejně hnusné jako drahé a kvalitní kafe, protože to prostě bylo kafe a ze své podstaty se mi jeho chuť, vůně a celková existence zkrátka protivila. Jenže zápočtové týdny byly, jak víme, krušné, poznámky z přednášek a seminářů hutné a času zbývalo tak akorát na to, aby člověk tím kafem přizabil chuťové buňky, všechna svá dřívější předsevzetí a taky touhu prásknout hlavou na polštář a usnout jak havíř po šichtě. Jestli kofeinový šleh pomohl? Psychicky určitě. Reálně? Těžko říct.

Časem, když jsem uškudlila z mizerně placených brigád pět peněz jak křepelka z Křemílka a Vochomůrky, jsem přešla na kávu lepších značek než „ZavřiVočiARychleToVypij“. Taky jsem zakončila zmíněné studium a nastoupila dráhu středoškolské učitelky, připsala si pár dalších čárek na své věkové konto a začaly se mnou mávat výkyvy atmosférického tlaku a počasí, takže jsem si občas vláčela hrnek s kafem i do výuky, zvláště takhle v pátek šestou hodinu, kdy už spali studenti, já a skoro i mouchy na oknech. Taky jsme s kolegyněmi šetřily nádobí, přestávky netrvaly nejdýl a místa v kabinetech taky nebylo nejvíc, a tak nám jeden hrnek s uchem sloužil jako nádoba na pití vody (i z kohoutku, mňam, bílá, teplá, neprůhledná a chlorovaná), čaje i kávy. A jo, vypláchly jsme to před dalším použitím. Občas.

Pak jsem se vrhla do soukromého sektoru a potřebovala jsem probudit nejen v pátek v půl druhý odpoledne. Život překladatele je už někdy takový. Jeden kolega to zachraňuje pitím coly, jenže já té coly do sebe zrovna moc nenažbluňkám, ač mi šmakuje, zato kafe, panečku, to jsem do sebe uměla lít jako dromedár. A dromedár je v tomto ohledu nejvyšší liga – je to jediný savec, který dokáže pít i slanou vodu. Tedy když nepočítáme lidské nadšence, co do sebe v rámci očisty střev zvané šánkhprakšálana dokážou nalít litry slané vody a dosáhnout tím kýženého vyprázdnění. (Kdo by se z něčeho takového taky nepo…, že.) A kafe? Tak to já byla svého času savec, co dokázal vysát osm kafí denně. Deset, když to muselo být? Klidně. Samozřejmě mě žaludek po čase zastavil, když jsem to s kávovým šílenstvím přeháněla, ale s příchodem kapslového kávovaru do naší domácnosti se vše stalo ještě snadnějším než kdy předtím! Zmáčkeš tlačítko, vložíš kapsli, zapneš, grrrrrrchrrrrr, hotovo. Vyzunknout, za hodinu zase. Jako překladatel jsem někdy pracovala i déle než osm hodin za den a práce se často protáhla až do noci. Což taky znamenalo mnoho kafí.

Ne, není to správně, jestli se mě na to chcete ptát – ani s tou prací, ani s kafem – jako že vím, že nechcete. Jedním časem jsem kafe přestala pít i úplně, v mezidobí jsem objevila útulné kavárny, naučila se pít Americano, odvykla jsem si říkat „velké espresso“ (no dobře, úplně na začátku jsem musela napřed zjistit, že to není expresso, že, ale to už je dávno). Velké espresso údajně neexistuje, což ovšem nezabránilo obsluze mnoha restaurací a kaváren, aby mi ho prostě udělala a přinesla. Není nakonec jedno, jak se tomu říká? Hlavně že si rozumíme.

Teď se snažím příjem kafe hlídat, nahrazovat ho vodou (ne slanou jako dromedár), bylinkovým čajem – ale vůni kávy jsem si mezitím přestala spojovat s šíleným pracovním vypětím a místo toho si ji dopřávám hlavně při čtení nějaké pěkné knihy, romantické, napínavé, futuristické – hlavně dobré, stejně jako to kafe.

Ať vám chutná – a dejte si ke kafi vodu! Ale prosím ne slanou.